Kdo tě bude milovat věčně?

Vyznání lásky. Jak často manžel uhýbá od takového vyznání. Obvykle říká: „Copak se o tebe nestarám, ženo? Copak to neříkám vším tím, co pro tebe a celou rodinu dělám?“ Totéž by mohl říci i Hospodin. A že toho pro svůj lid ...

Jeremjáš 31:1-10

... udělal opravdu hodně. Jeremjáš to také nezapomněl připomínat. Ale přesto všechno se Stvořitel světa a Ochránce svého lidu vysloví. Nenechá tak svůj lid na pochybách. A zároveň tím uvede jasný důvod, proč nenechá tentýž lid navždy v otroctví. A my můžeme odvážně připojit: Jasný důvod, proč nenechá ani svůj dnešní lid – nás samotné – navždy v otroctví hříchu.

A co je tím jasným důvodem? Tím motivem, proč Hospodin vytrhává svůj lid z pout a okovů otroctví, závislostí a hříchu? Četli jsme to ve třetím verši: „Zpovzdálí se mi ukázal Hospodin a řekl: Miluji tě věčnou láskou, proto ti stále zachovávám milosrdenství.“ Miluji tě. Jak prosté. Ale jak hluboké. A kolik dalších věcí se pojí s touto věčnou láskou. Láska totiž i člověka naklání a vede k činům, které by jinak neudělal. Tam, kde rozum říká už dost. Už to stačilo. Už si ten druhý, který mě už tolikrát zklamal. Tolikrát rozzlobil. Tolikrát podrazil. Už si skutečně nezaslouží druhou šanci. Už na ni nemá žádný právní nárok.

A právě v takové chvíli přichází láska, aby naklonila i člověka k té druhé míli. K míli, kterou si druhý člověk v žádném případě nezaslouží. Ale dostává ji jen proto, že ho ten první miluje. A stejný princip platí i v případě vztahu Pána Boha a člověka. Člověk – to je jedno velké a trvalé zklamání. Zklamání jedno za druhým. Vždyť co se stalo v obléhaném Jeruzalému o několik kapitol dál v proroctví Jeremiáše? Král, šlechta a bohatí měšťané se rozhodli, že propustí všechny své otroky, kteří patří do Izraelského národa. Dokonce to stvrdili smlouvou s Hospodinem, která se hodně podobala smlouvě, kterou Pán Bůh uzavřel s Abrahamem. Rozetnuli tele a prošli mezi jeho půlkami. A co se stalo dál? Jakmile obléhající vojska poodešla, bohatí Jeruzalémští si to rozmysleli. Znovu uvedli své soukmenovce do otroctví. No nebyl to výsměch Pánu Bohu? Dnes bychom řekli, že ta smlouva se pro ně stala jen cárem papíru. A co měl tedy s takovými lidmi Hospodin dělat?

Nakonec Pánu Bohu nezbylo nic jiného, než je skutečně nechat odvléci do babylonského zajatectví. Řeknete si: „Kam se v té chvíli poděla ta předtím prohlášená věčná Boží láska?“ Já ji vidím ve dvou rovinách. První je v tom, že ani do zajatectví nejdou judští sami. I tam, do Babylonu, je provází Hospodin. A na tuto cestu a pobyt v té zemi dostávají pokyn spojený se zaslíbením. „Stavějte domy a bydlete v nich. Vysazujte zahrady a jezte jejich plody. Berte si ženy a ploďte syny i dcery. Berte pro své syny ženy a své dcery vydávejte za muže, aby rodily syny i dcery; množte se tam a ať vás neubývá. Hledejte pokoj města, do kterého jsem vás odvedl a modlete se za něj k Hospodinu, protože v jeho pokoji budete mít pokoj. Jeremjáš 29:5-7 Jinými slovy: Boží láska se projeví v požehnání. Protože toto požehnání není závislé na místě a prostředí. Vždyť Hospodinu patří celá země. Celou ji totiž stvořil. A když se nikde před ním člověk neukryje. Tak také nepřijde o jeho laskavou péči, ať je kdekoliv.

Druhá rovina projevu Boží lásky je v zaslíbení návratu. Pán Bůh ústy Jeremjáše prohlašuje: „Stane se, že tak, jako jsem nad nimi bděl, aby byli vyvráceni, zničeni, pobořeni, vyhubeni a aby jim bylo zlo učiněno, tak nad nimi budu bdít, aby byli zbudováni a zasazeni, je Hospodinův výrok.“ Jeremjáš 31:28 Proto. Díky tomuto zaslíbení to zajetí, na rozdíl od lásky, nebude trvat věčně. Z perspektivy Boží lásky je každé trápení jako mžik. Jednou prostě pomine. A člověk, který se díky tomu navrátí k Hospodinu, bude na přestálé trápení už jen vzpomínat. Postupně i tyto vzpomínky odezní. Protože Pán Bůh člověka naplní svojí dobrotou. Proč by si tedy tuto pohodu kazil nepříjemnými vzpomínkami. Vždyť i Hospodin na provinění člověka zapomněl.

Jaký tedy máme užitek z toho, že Hospodin miluje člověka věčnou láskou? Je to podobné, jako když vás miluje matka nebo otec, manžel nebo manželka. V první řadě jim není jedno, co se s vámi děje. Hodně se o vás zajímají. Chtějí o vás všechno vědět. Až byste rádi tomuto poznávání postavili hranice. Nechali si některé věci jen pro sebe. A proč to dělají? Určitě ne proto, aby vás zmanipulovali nebo dokonce zničili. Ale rodiče díky své lásce se vám snaží připravit dobrý start do života. A pokud mohou, tak se vás snaží ochránit před těmi nejhoršími kopanci.

A manžel nebo manželka. Zvláště o manželce je psáno, že bude muži oporou – pomocí. A právě tato touha pomoci je motivem k tomu, aby věděla o svém manželovi co nejvíce. Jinak by manželovi opakovaně „stoupala na kuří oko“ nebo „šlapala do porcelánu.“

Upřímně si myslím, že úplně stejný motiv má Hospodin. Aby nám mohl pomoci, potřebuje o nás vědět co nejvíc. A on o nás ví opravdu hodně. Vždyť nás utvořil. Byl přitom, když skládala buňka k buňce. Byl u našich prvních krůčků. A jeho primární touhou je, abychom došli úspěšně ke svému cíli. K cíli, který nám předem připravil.

K takovému cíli vede dobrá cesta. A právě o tuto cestu jde. Jak se tedy udržet na té správně cestě, která vede k dobrému cíli? A tady je příležitost k dalšímu projevu Boží lásky. Může být projevem Boží lásky napomenutí. Nebo pohlavek?

Možná, že vás to překvapí, ale v životě jsem jako dítě dostal jen dva pohlavky. A oba přesně seděly – dostal jsem je ve správnou chvíli a na správném místě. Proto si myslím, že Boží napomenutí je projevem Božího zájmu. Projevem Boží lásky. Protože opakem takové lásky by byla lhostejnost a nezájem.

„Miluji vás věčnou láskou.“ To si chci připomínat do konce svého života. Ve chvílích pohody a radosti. Ale také ve chvílích těžkostí nebo dokonce utrpení. Pokud takové chvíle přijdou. Vždyť jak jinak bych si udržel naději na změnu k lepšímu. Protože o tom jsou Jeremjášova proroctví. Pán Bůh tam v podstatě říká: Lide judský. Dostanete se sice do babylonského zajetí. Ale nebojte se. I tam budu s vámi. A až změním vaše srdce, tak také změním váš úděl. A přivedu vás zpět.

A na podobný způsob jednání z Boží strany se může spolehnout i každý z nás. Pán Bůh se na nikoho nehněvá věčně. Ale pro každého z nás je připravená cesta k návratu, pokud jsme zabloudili. A také je připraven prsten synovství, když dorazíme zpátky domů. Zpátky ke svému nebeskému Otci.

Dnešní úvahu zakončím zaslíbením, kterého se může chytnout každý člověk. A zvláště ten, kdo už pomalu ztrácí naději na změnu k lepšímu. Na změnu svého údělu k dobrému. Pán Ježíš říká naprosto jasně: „Na světě soužení míti budete, ale doufejtež, jáť jsem přemohl svět.“ Jan 16:33 Amen.