Kdo jsme a co nám patří ?

Máme, uděláme si čas, abychom naslouchali ? Víme, kdo jsme ? Kdo o nás říká pravdu ? To jsou otázky dnešního zamyšlení.  

Bible 21: „Římanům 8:13-17  Žijete-li podle těla, zemřete; umrtvujete-li skutky těla Duchem, budete žít.

14  Všichni, kdo se dají vést Božím Duchem, jsou totiž Božími syny.

15  Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče!

16  Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.

17  A jsme-li jeho děti, pak jsme i dědicové, totiž dědicové Boží a spoludědicové Kristovi. Máme-li tedy podíl na jeho utrpení, budeme mít podíl i na jeho slávě.“

Minule jsme uvažovali o tom, jak Duch svatý pracuje – volá z našeho srdce směrem ven. A jeho hlas je tak silný, že dosáhne až do nebe, k nebeskému trůnu. Takže jeho hlas slyší nebeský Otec.

Ale On nevolá je jen do nebe, On volá, On promlouvá dovnitř. Mluví k našemu srdci. Jsme připraveni Mu naslouchat ? V nebi jsou na to připraveni všichni. Náš Otec si vždycky udělá čas. Máme také dost času naslouchat, co nám chce Duch svatý říci?

Tak bych vás chtěl povzbudit. Udělejte si čas na Ducha svatého. A nečekejte na situaci, až vám poteče do bot. Protože On má pro každého z nás připraveny dobré věci. A jak nám je může dát, pokud si na něj neuděláme čas ?

Tou první a základní dobrou věcí, kterou nám chce říci, je povzbuzení. Rád by nás povbudil, abychom si uvědomili, kdo vlastně jsme. Četli jsme v 16. verši:“Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“

Možná, že naše vlastní zkušenosti nám říkají něco jiného. A také hodnocení našich rodičů, přátel, spolupracovníků, sousedů nás může srážet k zemi. Právě do tohoto negativního hodnocení přichází povzbuzení. Není důležité, co si o sobě myslíš sám nebo sama. Není podstatné to, co o tobě říkají druzí. Důležité je to, co o tobě říká Duch svatý. On říká: „Jsi Boží syn, jsi Boží dcera, jsme Boží děti.“

Znovu připomenu: Ale toto povzbuzení nezískáme, pokud nebudeme naslouchat.

Vzpomínám si na jeden rozhovor se spolužákem. Pozval mě na kolej s tím, že by si rád poslechl něco o Pánu Bohu. Vešli jsme do společenské místnosti, kde byl takový hluk, že jsme neslyšeli vlastního slova. Přestože jsem se snažil mluvit co nejhlasitěji, moc toho asi neslyšel. To může být i náš případ. Rádi bychom sice slyšeli něco dobrého a povzbuzujícího, ale když my máme tolik práce. A ta hra, kterou zrovna hrajeme nebo ten film je tak zajímavý. A tak reagujeme na tichá slova uvnitř našeho srdce podobně, jako posluchači apoštola Pavla na Aeropágu: „ Víš co, Pavle, řekneš nám toho víc zase někdy příště, jo?“

Jenomže kdy bude to příště ? Nebude potom už příliš pozdě ? Dnes je ten den! Pokud dnes uslyšíte ten tichý a jemný hlas, tak mu otevřete svá srdce. Protože toto jemné oslovení se sice může, ale nemusí opakovat.

Budu počítat s tím, že jsme se rozhodli naslouchat a udělali si čas na rohovor s Duchem svatým. On nás pak ujistil, že jsme Boží děti. Co pak můžeme udělat ? No to samé, o čem jsme minule četli o Duchu svatém: „Volat Abba, Otče.“ A proč máme dělat něco, co za nás udělal už někdo jiný ? A udělal to mnohem účinněji a silněji, než kdy mi budeme vůbec schopni. Copak náš slabý hlásek má v rámci celého vesmíru nějaký význam ?

Mám za to, že je tomu podobně jako s Eliášovým pláštěm. Těsně před tím, než byl Eliáš vzat do nebe, udeřil svým plášťem do Jordánu a ten se rozestoupil. Šel s ním tehdy Elizeus – Elíša. Tak se spolu ocitli na druhé straně Jordánu. Eliáš šel do nebe, ale Elíša se potřeboval dostat zpátky. Co udělal? 'Vzal Eliášův plášť a udeřil jím do vody. "Kde je Hospodin, Bůh Eliášův?" zvolal. "Kde je on sám?!" A jakmile jím udeřil do vody, ta se rozestoupila a Elíša přešel na druhou stranu řeky. 2 Královská 2:14' Byl to okamžik, který prověřil důvěru Elíši k Hospodinu. On měl sise Eliášův plášť v rukou, ale dobře si uvědomoval, že v samotném plášti není ukryta moc k rozestoupení Jordánu. Věděl, že veškerá moc patří Hospodinu. Proto se také obrací k Němu samotnému: „Kde je Hospodin, Bůh Eliášův?“ A takovou výzvu Pán Bůh vyslyšel. Přiznal se k symbolickému činu Elíši. Pod úderem pláště nechal Hospodin rozestoupit Jordán.

A tak pojďme i my důvěřovat podobným způsobem. Náš hlas je sice slabý a nemohoucí, ale jak jsme si minule připomínali, máme mocného pomocníka. On náš hlas, naši zprávu přenese až do nebe, až před trůn, až ke sluchu našeho nebeského Otce.

Když uvažuji o přenesení zpráv, nezapřu v sobě technika. Připadá mi to podobné jako když posílám SMSku. SIMka v mém telefonu je připojena k bezdrátové síti. Napíšu zprávu a ta se na vlnách v éteru přenese až ke druhému člověku.

Pokud tedy já volám, nemusím šponovat hlasivky k maximálnímu výkonu. Protože duchovní spojení už je navázáno. Moje zpráva v pořádku dorazí k cíli. A můžu si být jist, že je radostí očekávána. Hned se s ní začne někdo zabývat.

Domnívám se, že když také my spolu s Duchem svatým voláme: „Abba, Otče“, dáváme tím Duchu svatému za pravdu. Ano, je to tak. Přidáváme to svoje Ámen, staniž se. Překonáváme tím své vlastní pochybnosti a nejistoty. Hodně v takovém případě připomínám nadějné a prosebné volání jednoho otce z evangelií. Když mu Pán Ježíš položil otázku: „A věříš tomu, že tvůj syn je zdráv?“ On odpovídá: „Věřím, Pane, pomoz mé nedověře.“

Není to nějaká autosugesce, sebepřesvědčování. Je to výraz upřímné a otevřené víry, která se zmítá ve vlnách pochybností. Podobně jako Petr, který vstupuje do rozbouřených mořských vln a v důvěře v Boží moc kráčí po hladině. A když zakolísá, Pán Ježíš ho chytá za ruku a vytahuje ho vzhůru. Vnímám tento příběh jako povzbuzení. Když zaváhám, když podlehnu strachu a obavám, není ještě všechno ztraceno. Vždy, za každé situace, mohu totiž zavolat: „Veřím Pane, pomoz mé nedověře.“ A mohu si být jist, že tato prosba nezůstane nevyslyšena. Pán mně i každému z vás podá svoji pomocnou ruku a vytáhne nás z každé nesnáze, do které se dostaneme.

Nakonec bych se zaměřil na zaslíbení, které jsme četli: „A jsme-li jeho děti, pak jsme i dědicové, totiž dědicové Boží a spoludědicové Kristovi. Máme-li tedy podíl na jeho utrpení, budeme mít podíl i na jeho slávě.“

Tak bychom si mohli říci: „Tak jsme Boží děti a co bude dál? Jaký význam toto postavení pro nás má?“

Když jsem byl dítě nebo mladík, tak jsem si takové otázky nekladl. Prostě jsem jenom řekl: „Mami, mám hlad. Nemáš něco k jídlu?“ nebo: „Tati, potřebuji psací stroj, abych si mohl napsat diplomku. Pomůžeš mi ?“ Děti prostě něco potřebují a tak o to požádají své rodiče. Jak prosté!

A my, jako Boží děti, jsme se stali dědici. Zdědili jsme to, co nám Pán Bůh připravil. Patří nám veškeré jeho bohatství. Vidíme to ? Vnímáme to ? Jsme na to připraveni ?

Před časem jsem četl příběh o staré ženě, která vyhrála obrovskou částku v loterii. A co udělala? Řekla svým příbuzným – svým dědicům – 'a teď pekně počkáme, až se s novou skutečností vyrovnáme. Potom teprve výhru převezmeme a moudře s ní naložíme.'

Pán Bůh je moudrý Otec a tak ví, kolik uneseme. Nedá nám tedy celé bohatství najednou. Bude nám dávat jen tolik darů, kolik uneseme a kolik právě v tom daném okamžiku potřebujeme.

A tato skutečnost mě osvobozuje od pochybností o sobě samém. To, že nejsem obdarován úplně každým duchovním darem, který je v Božím slově zmíněn, neznamená, že jsem špatný křesťan. Jsem pouze na cestě, během které postupně dozrávám. A tak dostávám duchovní dary, ke kterým jsem dozrál a které potřebuji já sám nebo moji bratři a sestry.

A proto bych nás teď chtěl povzbudit. Jsme Boží děti. To nám říká Duch svatý v našem srdci a věřím, že to říkáme i my sami. Pojďme se nechat zlákat výzvou apoštola Pavla: „Horlete po těch nejlepších darech.“ 1 Korintským 12:31 Pojďme usilovat o ty nejlepší dary pro sebe, pro naše společenství a pro naše město. Takovým způsobem věci, které nám připadají nepřekonatelné a nezměnitelné, budou najednou a zcela překvapivě překonány a změněny. Takovou zkušenost měli Eliáš, Elíša i Mojžíš. Chcete prožívat podobné zkušenosti? Věřím že ano. Já po tom toužím. Pojďme se zato modlit.