Je nyní nezbytné duchovní probuzení? Nebo nám teď stačí jen uvažovat o Božím slovu?

Četli jsme: „Hospodin vzbudil ducha perského krále Kýra“ a později: „všichni (rozuměj Judejci), jejichž ducha probudil Bůh, aby stavěli Hospodinův dům v Jeruzalémě.“ K tomu, aby se po sedmdesáti letech přesídlení Judejců začal ...

... znovu stavět chrám, bylo nezbytné duchovní probuzení.

Ezdráš 1:1-2,5 V prvním roce vlády Kýra, krále perského, se splnilo slovo Hospodinovo, které mluvil ústy Jeremjáše. Hospodin vzbudil ducha perského krále Kýra, že dal po celém svém království rozhlásit a také zapsat:

2 "Toto praví Kýros, král perský: »Hospodin, Bůh nebes, mi dal všechna království země. Pověřil mě, abych mu vybudoval dům v Jeruzalémě, který je v Judsku.

5 Tu se vydali na cestu představitelé judských a benjamínských rodů, kněží a levité, všichni, jejichž ducha probudil Bůh, aby stavěli Hospodinův dům v Jeruzalémě.

Ezdráš 5:1-2 Proroci Ageus a Zacharjáš, syn Idův, prorokovali židům v Judsku a v Jeruzalémě ve jménu Boha Izraele a napomínali je.

2 Tu se vzchopili Zerubábel, syn Šealtíelův, a Jéšua, syn Jósadakův, a začali budovat Boží dům v Jeruzalémě. A ti Boží proroci při nich stáli a posilovali je.

Přemýšlel jsem o tom, proč bylo duchovní probuzení nutné? A proč v tak široké míře? Nestačilo vzbudit jenom ducha perského krále Kýra? Kdyby král něco nařídil, museli by ostatní poslechnout.

Ale co by to bylo za bohoslužbu – z nařízení krále? Kam by se poděla všechna ta radost, o které bychom se později v Ezdrášovi dočetli?

Podle výčtu majetku včetně otroků můžeme totiž soudit, že se přesídlencům z Judeje nedařilo vůbec špatně. Odhaduji, že si do jisté míry zvykli. Pán Bůh jim žehnal i zde. Proto se obávám, že ani nechtěli něco měnit. A už vůbec ne se někam stěhovat a začínat úplně znova.

Zcela záměrně jsem zdůraznil slovo „nechtěli.“ Právě o to šlo jak v případě krále Kýra, tak úplně stejně v případě Judejců. Aby se z toho nechtění stalo chtění. Ale jak by se to mohlo stát?

Právě tohle je zásadní změna v lidském nitru. Protože to samé se čas od času odehrává i v našem nitru. Plasticky je to vidět na příběhu druhého syna z podobenství Pána Ježíše. Nejprve se mu nechtělo. A pak došlo v jeho nitru ke změně a on k překvapení všech najednou chce a jde pracovat na pole. (Matouš 21:28-29)

Předpokládám, že každého přirozeně napadne: Kde se ta chuť něco udělat vlastně vzala? Zvláště když těsně před tím zmíněný syn tak vehementně prohlašoval: „Nechce se mi“.

Tajemství původu této překvapivé chutě udělat něco, k čemu se člověku vůbec nechce, je skryto v jednom novozákonním verši. „Bůh … působí v vás i chtění i skutečné činění ...“ (Filipským 2:13 kralic.) Vidíte to? Je to tak prosté. To Hospodin probudil ducha jak krále Kýra, tak i vybraných Judejců.

Protože proč by se král Kýros zbavoval pracovitých obyvatel, kterým navíc Hospodin žehnal a díky nim i celé zemi, kde pobývali. A také proč by Judejci opouštěli svá těžce vybudovaná sídla a možná i své přátele? A to nejen z řad původních obyvatel, ale i z řad svých soukmenovců. Protože všichni Judejci nebyli probuzeni a neodešli hned v první vlně, jak bychom se dočetli v Nehemjášovi.

Když myšlenkově trochu poodstoupím a podívám se na záměr vybudování chrámu manažersky: Co je potřeba k tomu, aby se dílo zdařilo? Prostředky, pracovníci, místo a čas.

Prostředky byly, ale vlastnil je král. Pracovníci sice byly, ale ani je nenapadlo, aby se k něčemu odhodlali a teď byli na úplně jiném místě, než by se mělo stavět. Místo bylo, ale nic potřebného tam nebylo. A čas? Čas měli všichni, ale věnovali se něčemu jinému.

Prostě bez mimořádného Božího zásahu, by se nic ani nezačalo, natož aby se to dokončilo. Proto přistoupil Hospodin k mimořádnému zásahu – u všech potřebných probudil jejich ducha.

Co to znamená – probudit ducha? Samotný průběh nám asi zůstane tajemstvím. Ale vidíme účinky takové Boží akce. Z bible víme o zaslíbení, že Pán Bůh naklání srdce králů jako potůčky vod. (Přísloví 21:1) Předpokládám, že na mysl krále přicházela řada myšlenek. A on si díky svému probuzeném duchu vybral právě tu myšlenku, kterou mu poslal Hospodin.

A když si ji král vybral, tak se jí také začal plně věnovat. Až mu naplnila celou mysl. Představuji si to tak, jako když naléváte vodu do nádoby stojící na dvouramenných vahách tak dlouho, až se váhy nakloní na její stranu. Pak je král připraven také podle této myšlenky jednat.

Podobným způsobem Pán Bůh naklonil srdce vybraných Judejců, aby si všechno sbalili a vyrazili na dlouhou cestu zpět do své vlasti.

Předpokládám, že stejným způsobem může pracovat Hospodin i s každým z nás. Vzpomínám si, že jsem si najednou uvědomil, že nemám rád lidi, kteří podle mého mínění jednají špatně. Nešlo o zločin – jen o porušení pravidel. Jako když někdo jede na červenou.

Samotné poznání by mi nepomohlo. Ale přemýšlení o této věci spolu s Božím připomenutím mého vlastního jednání mě naklonilo k tomu, že jsem najednou chtěl mít rád zmíněné lidi. A to přesto, že dál vesele dělali to, co se mi nelíbilo. A pak se to také skutečně stalo. Měl jsem a mám je rád jako milované Boží stvoření.

Postupme o krok dále ve svém uvažování. Shodneme se asi na tom, že duchovní probuzení není každý den. Je to něco mimořádného, po čem Pán Bůh sahá teprve tehdy, když už nic jiného nepomáhá. Když je to nezbytné. Ale co v ostatních případech? Máme k dispozici něco jiného, co by nás přimělo ke změně uvažování nebo k tomu, abychom se pustili do práce, kterou se nám dělat nechce?

Když se podíváme zpět do našeho textu, tak vlivem útoků místních nepřátel byla stavba chrámu zastavena. Co by k tomu řekl náš manažer? Prostředky máme, lidi jsou na tom správném místě. Ale to, co nám chybí, je jejich čas. Lidé čas mají, ale věnují jej něčemu jinému.

Není právě tohle naše každodenní zkušenost? Jsme na tom správném místě. Máme dostatek prostředků. Ale věnujeme se svým vlastním věcem, místo toho, abychom vyhlíželi Boží záměry. Záměry s námi samotnými, s našimi sbory a s naším národem.

Jak tento problém Hospodin vyřešil v případě Judejců? „Proroci Ageus a Zacharjáš, syn Idův, prorokovali židům v Judsku a v Jeruzalémě ve jménu Boha Izraele a napomínali je.“ Co se to vlastně stalo? Pán Bůh poslal své slovo skrze proroky. Poslal přitom dva, aby slovo dvou svědků bylo věrohodné.

A pomohlo to? „Tu se vzchopili Zerubábel, syn Šealtíelův, a Jéšua, syn Jósadakův, a začali budovat Boží dům v Jeruzalémě. A ti Boží proroci při nich stáli a posilovali je.“ Takže vidíme, že v tomto případě stačilo poslat Boží slovo. A my víme, že se k Pánu Bohu nevrátí prázdné, ale vykoná zdárně, k čemu je poslal. (Izajáš 55:11)

Řada lidí a spolu s nimi i já sám vyhlížíme duchovní probuzení. Ale co když v této době není ještě potřeba? Co když stačí vyslechnout Boží slovo, které nám vyřizují jeho služebníci? Uvažovat o něm. Nechat ho uvnitř naší mysli dozrát. A pak dojde ke změně. Třeba k té, kterou jsem zažil já. Začneme mít rádi lidi, které jsme před tím nesnášeli. Nebo se pustíme do věcí, do kterých se nám před tím nechtělo.

Jde vlastně o jediné: Dát se k dispozici. Tu chuť a samotné činění dostaneme darem. A tyto dary přináší Boží slovo. Nic převratného. Stačí jen prostě dělat to, co již dávno známe. Je v tom skryto riziko? Ano. Přinese to nějaký užitek? Ano. A jak víme z podobenství o rozsévači: šedesátinásobný až stonásobný. (Marek 4:8) A to přece stojí za to! Co myslíte? Amen