Jde přejít od spílání k úctě k Bohu?

„Ostatní … vzdali čest Bohu na nebesích.“ Nevím, jestli jste si toho všimli, ale toto je jediné místo v knize Zjevení Janovo, kdy lidé projevili svoji úctu Bohu. Ve všech ostatních případech nešetřili projevy nepřátelství.

Proč právě tady tomu bylo naopak?

Zjevení Janovo 11:1-13

Co tomu předcházelo? Dva svědkové, Boží služebníci, kteří sestoupili z nebe, „nedopřáli lidem klidu.“ Takže když byli usmrceni, všem se ulevilo. Obyvatelé země z toho měli takovou radost, že jásali a navzájem si posílali dárky.

Tak to trvalo tři a půl dne. Pak se ale něco stalo. Mrtvá těla všem na očích najednou obživla. Vstoupil do nich totiž duch života od Boha. Myslím, že všem okolo ztuhla krev v žilách, jak se říká. Četli jsme, že na ně „padla hrůza.“

Tři a půl roku trápení, pak tři a půl dne jásání a nakonec tohle: Na všechny okolo padla hrůza. Co takové rychlé změny asi udělalo s lidskou psychikou? Jak na ně působily takové silné a protipólné emoce?

Myslím, že lidé byli dost rozhození. A díky tomu vlastně připravení na poslední část dramatu, který pro ně připravil Hospodin. Co to bylo?

Oba vzkříšení proroci nejprve vstoupili na nebesa a pak následovalo „veliké zemětřesení, desetina toho města se zřítila a v zemětřesení zahynulo sedm tisíc lidí.“

A to byla poslední kapka do poháru lidských emocí, který byli lidé schopni unést. Něco se v nich zlomilo. Protože jinak by nebylo možné to, co následovalo: „Ostatních se zmocnil strach a vzdali čest Bohu na nebesích.“

Jak mohl vykvést květ úcty uprostřed nenávisti a spílání? Nezaslibuje snad Písmo, že právě doprostřed temnoty přijde světlo? (Matouš 4:16) Není to Bůh, který je tím světlem, ve kterém není žádná tma? (1 Janův 1:5)

Když se dnes dívám kolem sebe, také vidím spíš výsměch nebo dokonce spílání vůči Bohu. Zrovna nedávno se ke mně dostalo toto: „Tak co mi ještě přichystá ten nahoře?“ A to zaznělo po několika zdravotních ranách.

Jako lidé máme blízko k tomu, abychom Boha obviňovali ze svého trápení nebo neúspěchů. Podivuhodné na tom je, že může přijít zlom. Ten bychom při stupňujícím se trápení a s tím souvisejících výčitkách Bohu nečekali.

A právě zmiňovaný zlom je pro mne nadějí. Ani politická situace po letošních volbách nebo bezpečnostní situace vzhledem k válce na Ukrajině není pro mne a možná i pro některé z vás důvodem k radosti.

Proto tím více potřebujeme něco, čeho bychom se chytli. O co bychom se opřeli. Co by nám přinášelo naději na změnu k lepšímu.

A právě takovou naději přináší dnešní slovo. Uprostřed nepřátelství a hněvu. Uprostřed nadávek a spílání. V takové chvíli přichází Hospodin se svým zásahem. A stane se to, co nikdo nečeká. Dojde pak ke zlomu, který způsobí to, že právě ti lidé, kteří ještě včera nadávali, tak dnes vzdají „čest Bohu na nebesích.“

Zdá se vám to neuvěřitelné? Nic nenasvědčuje takové změně. Když jsem si poprvé uvědomil výjimečnost tohoto příběhu, tak mě to hodně překvapilo. Kde se v těch lidech vzala ta úcta? Úcta k tomu, komu před tím nadávali?

Možná, že v každém člověku je úcta k Bohu. Jen je momentálně skryta a utlučena trápením. Pak by mělo stačit rozbít krunýř, který ji skrývá a ona pak vyplyne zcela přirozeně na povrch.

A to bych si opravdu přál. Aby úcta k Bohu vyplynula na povrch a zcela přirozeně se projevila ve slovech a činech mých blízkých. Po dnešním uvažování mám naději, že se tomu tak díky Bohu stane. Amen.