Jaký cíl má Hospodin?

V prvním Janově dopise často čteme o tom, v čem v nás dosáhla Boží láska svého cíle. Tak tomu je i v sedmnáctém verši našeho textu: „V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu …“

1 Janův 4:16-21 Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.

17 V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu - neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě.

18 Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.

19 My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.

20 Řekne-li někdo: „Já miluji Boha“, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.

21 A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.

Nevím, z čeho máte obavu? Já jsem se dříve bál zubaře. Teď svému zubaři důvěřuji a proto se již nebojím. A možná právě v tom to je: V důvěře. Jestliže Pánu Bohu důvěřuji, proč bych se ho bál?

Důvěra v Hospodina. Jak by asi tak mohla ve mně vzniknout? Nemohlo by to být díky tomu, že Ho postupně poznávám? Protože čeho nebo koho se obvykle člověk bojí? No něčeho neznámého. Vždyť neví, co od toho může čekat.

Poznání. To je další věc, které se Jan ve svém prvním dopisu věnuje. Jak bychom něco nebo někoho mohli poznat? No přece tak, že se jeden druhému vzájemně otevřeme. Něco si o sobě povíme.

A právě tento způsob byl Pánu Ježíši vlastní. Pozval své učedníky k sobě. Do své blízkosti. Slyšeli, viděli a mohli se dotýkat všeho, čemu se jejich Mistr věnoval. Co udělal. Co řekl. V soukromí jim pak otevíral své nitro a vysvětloval jim své myšlenky vložené do podobenství.

Otázka je, zda taková možnost být při tom, když Pán Ježíš něco říká nebo dělá, skončila spolu s jeho učedníky? Nebo ne? Můžeme i dnes slyšet, vidět a dotýkat se toho, co zcela evidentně je výhradně Boží dílo?

Při hledání Božího díla v dnešní době můžeme začít sami u sebe. Vždyť pokud jsme uvěřili, že Pán Ježíš je pravý Bůh, už to samotné je vlastně zázrak. Zázrak, který se nestal náhodou. Zázrak, který způsobily Boží ruce. A díky tomu můžeme na sobě vnímat stejné Boží dílo, jako učedníci Pána Ježíše Krista.

Ovšem taková víra nezůstane bez následků. Ty pak můžeme pozorovat na sobě a na našich spoluvěřících. Mám na mysli například laskavost.

Jedna z mých nejsilnějších vzpomínek z mého mládí se týká stěhování. Seděl jsem na korbě malého náklaďáčku. Díval jsem se na ubíhající město. A věděl jsem, že to moji bratři v Kristu naložili všechen majetek mé matky na auto. Díky jejich pomoci jsem mohl opustit ubytovnu a získat domov na pěknou řádku let.

Další vzpomínka se týká dvou bratrů, kteří mi hodně ublížili. Po nějaké době jsem s překvapením zjistil, že je mám rád. Během setkání jsem jim bez problému podal ruku. Přitom jsem se nestačil sám sobě divit, kde se ve mně bere ta srdečnost?

To nebyl pokus se vám pochlubit. Ale sdílet se s vámi s událostmi, které mi pomáhají získávat jistotu. Mám na mysli právě tu „jistotu pro den soudu,“ kterou jsem zmínil na začátku dnešní úvahy.

Protože jak si můžeme být jisti, že nás Hospodin počítá do své rodiny? Abychom pak během soudu nepřišli o pozici Božích dětí.

Myslím, že právě díky takovým příběhům, které jsem uvedl. Možná, že vám připadají příliš drobné a nevýznamné. Ale vzpomínáte na ovce a kozly? Co bylo podstatné pro to, aby člověk patřil mezi zachráněné ovce? Byly to mocné duchovní činy? Ne. Stačilo darovat něco k jídlu nebo k pití tomu, kdo to zrovna potřeboval. Matouš 25:35

Stačí tedy málo. Třeba čin v podobě podané sklenice vody. Nebo počátek víry o velikosti hořčičného semínka. To úplně postačuje k tomu, aby člověk v průběhu svého života získal jistotu. Jistotu, že Bůh je dobrý. Má člověka rád. Otevírá člověku své nitro. Dává se mu poznat.

Díky tomu poznání pak člověk vidí sám sebe ve správném světle. Zcela přirozeně pak začne toužit po tom, aby se podobal Hospodinu. A skutečně také prostřednictvím Ducha svatého se člověk začíná podobat svému Tvůrci. Což pak s překvapením zjišťuje, když dojde k opakování zkušební situace. Tam, kde dříve selhal, nyní prochází „bez ztráty desítky.“

Kromě toho, proč by se pak člověk obával někoho, koho důvěrně zná? Má s ním přece duchovní společenství a díky němu prošel úspěšně řadou náročných životních situací. Není to nakonec tak, jak to popisuje apoštol Pavel: „Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ...“ Filipským 1:23

Nechci však ve vás vzbudit dojem, že bych vzhledem ke svému věku už myslel jen na odchod do nebe. Ale přál bych si to prožívat opět podobně jako apoštol Pavel: „Ne že bych již dosáhl, aneb již dokonalým byl, ale snažně běžím, zda bych i dostihnouti mohl, načež uchvácen jsem od Krista Ježíše.“ Filipským 3:12

„… načež uchvácen jsem od Krista Ježíše.“ Toto uchvácení si představuji podobně, jak to probíhalo s Eliášem. Teď nemyslím na ohnivý kočár. Ale to, že k tomu došlo jakoby mimochodem. Elíša s Eliášem rozmlouvali a najednou se to stalo. A to bych si přál. Uprostřed plné práce: Zájmu o Hospodina a o své blízké. V průběhu této práce by přišla ta chvíle, kdy Pán Bůh uhasí moji svíčku. A já s nadějí, s očekáváním na setkání s milujícím Hospodinem vykročím tam, kde mne nebude čekat odsouzení za mé poklesky, ale ocenění za všechny číše vody, které jsem podal všem potřebným, kteří prošli kolem mne. A to bych přál i každému z vás. Amen.