Jak získat duchovní pokrm?

„Po celé zemi se rozlehl jejich hlas, do nejzazších končin jejich slova.“ Jinými slovy zvěst – evangelium naplnilo celou zemi. To je splněný sen každého evangelisty. Totiž aby se evangelium, které přináší, ...

Římanům 10:12-21

... dostalo ke každému člověku v daném městě, kraji nebo zemi. Co víc by si mohl přát?

No je tu ještě jedno přání. Protože co je platné, že každý člověk dostane zprávu o záchraně, když ji nevezme vážně? Už jako bych to slyšel: „To si snad děláte … Copak já potřebuji zachránit? Dejte mi s tím pokoj. Mám svých starostí dost.“

Starosti. To je jeden z rušivých elementů, přes které se evangelium obtížně dostává. Člověk sehnutý starostmi až k zemi vnímá nabídku k záchraně a věčného života jako když přiletí komár. Jen se po něm ožene s nadějí, že mu dá pokoj.

Jak by tedy mohlo evangelium proniknout až k nitru člověka? Protože starosti se tu nevzaly sami od sebe. Je tu někdo, kdo si dává hodně záležet na tom, aby nás nikdy starosti neopustily. Protože pak bychom totiž získali čas se zastavit a přemýšlet o tom, jaký to má vlastně smysl a k čemu to všechno je?

Pokud nás přece jen taková vzácná chvíle potká, měli bychom vědět jednu věc. Už se totiž nemusíme k životu naplněnému starostmi vracet. Neznamená to, že tu starosti vůbec nebudou. Ale znamená to, že nás nepohltí. Nebudeme totiž na ně už sami.

A právě teď je ta správná chvíle, abych připomněl nabídku Božího Syna: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ Matouš 11:28

Jak by k něčemu takovému mohlo dojít? Jak by se mohl přetrhnout řetěz neustále na sebe navazujících povinností nebo zakázek? Jedno takové přetržení právě prožívám. V pátek odpoledne mi odvezli pracovní notebook do servisu. Bez něho nemohu pracovat. Jsou na něm totiž všechny programy, které používám a jiný notebook, který by je všechny utáhl, nemám. A když nemohu pracovat, tak mám čas. Mám čas se zamyslet. Mám čas se věnovat věcem, které jsem dosud odkládal. A nikdo, ani já sám, mi přitom nemůže vyčítat, že zahálím.

Zahálka není sprosté slovo. Někdy je zahálet to nejlepší, co můžeme pro sebe a pro své blízké udělat. Protože během takové zahálky se může mnoho změnit.

Uvědomil jsem si, že třeba celník Matouš z evangelií byl právě takovým příkladem razantní změny. Seděl si v pohodě na celním úřadě. Dělal svou práci. A právě uprostřed ní byl povolán k něčemu úplně jinému. Procházel s Pánem Ježíšem Izrael a s nadsázkou „nedělal vůbec nic.“ Jenom poslouchal Ježíšova kázání, občas se modlil a dvakrát vyšel na misijní cestu.

Není to projev neodpovědnosti takto opustit své zaměstnání? Opustit své každodenně doléhající starosti. A vydat se na nejistou cestu s Pánem Ježíšem.

Bylo by to neodpovědné, pokud by tím, kdo nás na takovou cestu zve, nebyl sám Boží Syn. Vždyť to říká naprosto jasně: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Matouš 6:33 A jako příklad toho ostatního uvádí jídlo, pití a oděv. Prostě to, co člověk nejčastěji potřebuje. Bez každodenního jídla se lidská bytost neobejde. Právě proto je prosba o chléb vložena do Modlitby Páně: „Náš denní chléb dej nám dnes.“ Matouš 6:11

O co teda vlastně jde? Jde o to, aby nás naše potřeby neparalyzovaly. Abychom pro samou starost o živobytí nezapomněli, že jsme víc než tělo. Že potřebujeme také něco jiného, než se jen najíst a napít. Dobře to vyjádřil Pán Ježíš při jiné příležitosti: „Neboť mé tělo je pravý pokrm ... Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.“ Jan 6:55 a 63

Jak tedy získat ten pravý duchovní pokrm? Jaké je třeba splnit podmínky, aby se to stalo? O jedné jsme již spolu uvažovali. Je třeba poodsunout svoji pozornost od svých každodenních starostí. Nepřestanou sice existovat, ale musíme je sesadit z hlavní pozice. Naše nitro totiž bytostně touží po něčem větším. Po něčem, co tyto starosti i nás samé daleko přesahuje.

Co dalšího můžeme udělat pro to, abychom nasytili své nitro tím pravým duchovním pokrmem?

Jako odpověď na předchozí otázku se mi líbí obraz ze Zjevení. Mám na mysli to, jak Pán Ježíš stojí u dveří našeho srdce a tluče na ně. A víte, jak to pokračuje. Když mu člověk otevře, tak Pán Ježíš vejde a pak spolu povečeří.

Copak to spolu večeří? Nezapomeňte, prosím, že se jedná o duchovní obraz. Myslím, že se přímo nabízí vysvětlení, že spolu jedí duchovní pokrm. A kde se tento pokrm vzal?

Vzpomínáte si v té souvislosti na příběh, který se odehrál na břehu Genezeratského jezera? Pán Ježíš přišel na břeh a poradil svým učedníkům, aby vrhli sítě na druhou stranu lodě. A hned byly plné. Ale co potom na břehu jedli? Na ohni se již pekla nějaká ryba. A kdo ji přinesl? No Pán Ježíš sám.

Vidíte!? A to je právě odpověď na naši otázku: Copak jí ten, kdo otevře dveře svého srdce pro tlukoucího Pána Ježíše? Takže jediným zdrojem toho pravého duchovního pokrmu je právě Boží Syn sám.

Teď se na tuto věc podíváme z pohledu křesťana, který touží zvěstovat evangelium. Může investovat velké prostředky do technologie. Mám na mysli média – internet, televize, rozhlas, noviny. Ale také do aktivit typu koncerty a evangelizace.

Je úspěch takových aktivit zaručen? Obávám se, že ne. Může se zcela minout účinkem – nemusí to přinést ovoce. Nikdo nemusí být zasažen evangeliem tak, aby se obrátil k Hospodinu.

Jak tedy zaručit nebo alespoň zvýšit šanci, že určitá forma evangelizace přinese alespoň nějaké ovoce? Vždyť i Pán Ježíš ze zmíněného obrazu tluče na dveře našich srdcí. A častokrát zřejmě tluče hodně dlouho a nikdo mu neotvírá. Jak by potom mohl někdo otevřít své srdce, když budeme tlouci my sami?

Domnívám se, že právě o tom to celé je. Kdo tluče. Kdo promlouvá k lidskému srdci. Jaké slovo přinášíme lidem, kteří se topí ve starostech. Je to slovo, které nám svěřil Hospodin? Pokud ano, tak ani starost o to, aby se k témuž Hospodinu nevrátilo s prázdnou, neleží na našich bedrech. My jsme jen nástroje, které se daly Hospodinu k dispozici. Záměr je oslovit všechny. Ale rozhodnutí je na každém člověku osobně. K obrácení a k víře nelze donutit.

A tak oba – člověk starostlivý i člověk evangelizující jsou na tom úplně stejně. Jejich úspěch závisí zcela na Hospodinu. A za to jsem hluboce vděčný. Amen.