Jak vyzrát na své nepřátele?

Dnes mě zaujaly dva příběhy budoucího krále Davida. Oba příběhy měly něco Davida naučit. A spolu s ním měly něco naučit také nás. O čem vlastně byly? V prvním příběhu jsme četli o tom, že „Toto je den, o němž ti Hospodin řekl: ...

1 Samuelova 24:2-23

1 Samuelova 25:9-39

... »Vydám ti do rukou tvého nepřítele.« Můžeš s ním naložit, jak se ti zlíbí.“ Saul byl v té chvíli vydán Davidovi a jeho mužům na milost a nemilost. A tak se přirozeně nabízí myšlenka: „Saula vydal Hospodin do mých rukou proto, abych ho svýma rukama zničil.“ Trochu se přitom sice zašpiním. Budu mít ruce od krve. Možná, že mě bude myšlenka na prolitou krev nějaký čas pronásledovat. Takže nebudu mít tak lehké spaní, jako před tím. Ale ať. Hlavně, že budu pomstěn a Saul už mě nebude pronásledovat. Budu mít od něho konečně pokoj.

Proč se nakonec David rozhodl jinak? Co mu zabránilo, aby svou pomstu vykonal? V případě Saule to bylo pomazání. Saul byl jednou pomazán za krále. A bylo jedno, co všechno potom prováděl. Nebylo důležité, že od něj odstoupil Duch Hospodinův a trápil ho duch zlý. Pořád na něm spočívalo Hospodinovo pomazání. To Pán Bůh neodvolal. Řekl, že jednou skončí. Řekl, že jeho potomci nebudou králi. Ale Saul až do konce svého života zůstal králem. Zůstal Hospodinovým pomazaným.

Tato myšlenka mi vícekrát pomohla se vyrovnat s jednáním některých kazatelů a církevních představitelů. I když se mě jejich jednání dotklo. I když bylo naprosto zjevné, že dotyčné osoby nejednají správně. Stále jsem si přitom opakoval: To Hospodin si je skrze církev povolal, oddělil a pomazal pro službu. Možná, že nejednají správně. Možná, že nejsou věrnými Hospodinovými služebníky. Ale jsou a zůstanou jimi. A to tak dlouho, než jejich Pán rozhodne jinak. Kdo jsem já, abych se mstil služebníkovi, kterého na jeho místo postavil Hospodin?

Předpokládám, že podobné myšlenky se honily v hlavě i Davidovi. Tak tomu zřejmě bylo v případě Saula. Ale v případě Nábala? Nábal sice byl potomkem Káleba. Ale zřejmě toho moc z Kálebovi věrnosti Hospodinu nepobral. Provázelo ho sice Boží požehnání. Ale jeho oči byl zaslepené majetkem. A tak i dobré věci nám mohou přinést problémy, které nám přerostou přes hlavu. Jako se to stalo Nábalovi.

David se hodně dopálil, když Nábal odmítnul pohostit jeho bojovníky. A tak v případě Nábala ztratil David všechny zábrany. Nebylo nic, co by mu bránilo projevit spravedlivý hněv. Nábal nebyl Hospodinův pomazaný služebník. Byl to jen požehnaný podnikatel – vlastník rozsáhlého stáda ovcí a koz. Proto se David ve svém rozhorlení rozhodl postupovat podobně, jako kdyby celý dům Nábalův byl klatý. Měl být vymazán z povrchu země.

Otázka zní: Bylo by to tak správné? Měl se David naučit právě toto? Zřejmě ne. Protože jinak by mu nevyšla vstříc Abigail, aby ho zastavila.

Víte, právě v tomto momentu jsem si uvědomil, jak mohou být ženy požehnané. Když přinesou správná slova, která jako hojivý olej utiší zlobu muže jednoho a napraví hloupost muže druhého. Jakoby tím také vyrovnávaly účinek některých svých rad, které naopak přinášejí do života muže pokušení a selhání.

Když se vrátím ke své otázce. Co se měl David naučit? Byla to druhá lekce o tom samém. V životě člověka může dojít k oběma situacím. Hospodin může připravit situaci, že se nám náš nepřítel dostane zcela náhodou do našich rukou. Anebo se může stát, že získáme takovou převahu, že můžeme svého nepřítele zničit díky tomu, co máme zrovna v rukou. A může to být třeba zničující informace.

Co v takovém případě máme udělat? Co v takové situaci měl udělat David? V prvním příběhu si to uvědomil sám. Ve druhém potřeboval pomoci. A Hospodin mu tuto pomoc poslal. A tak David i ve svém hněvu prohlédl. Jako když skrze mraky pronikne sluneční paprsek. David najednou uviděl, že opravdu pomsta patří Hospodinu. A to i když máme k pomstě ideální příležitost. Protože to, co vypadá jako příležitost k pomstě je vlastně příležitostí k milosrdenství. Milosrdenství k jednomu Saulovi. Nebo milosrdenství k celému domu Nábalovu.

A víte, jak reagoval Saul. Milosrdenství Davidovo ho zasáhlo jako meč přímo do srdce. Bylo to jako žhavé uhlí vysypané na hlavu, jak o tom čteme v Novém Zákoně. Díky tomu se Saul rozhodl přestat s pronásledováním a odešel domů. Protože kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby David Saule zabil?

A také víte, jak do dopadlo s Nábalem. Ráno mu řekli, jaké nebezpečí ho těsně minulo. Hned na to on zřejmě dostal mrtvici a po deseti dnech umřel. Tak se mu jeho jednání vrátilo jako bumerang. Ale ostatní z jeho domu byli zachráněni. Navíc moudrost a krása Abigail tak zasáhla Davida, že si ji vzal za ženu. Díky tomu David už nebyl tak osamocen a Abigail získala muže, kterého si zřejmě vždycky přála. Statečného a milosrdného.

Jak tedy vyzrát na své nepřátele? Už víme, že to není o lsti nebo o síle. K našemu překvapení je to tom, co píše žalmista. Je to velmi známý žalm: „Uval na Hospodina cestu svou, a slož v něm naději, onť zajisté všecko spraví.“ Žalmy 37,5 Není to příliš jednoduché? Není to zbabělé nebo líné? Naprosto ne. Protože skutečný služebník má stále co na práci. Má stále dost nepřátel. Má stále dost bojů a zápasů. Ale do něčeho se nenechá zaplést. Nenechá se zaplést do toho, aby oplácel zlým za zlé. A proč? Protože právě tyto „oplatky“ svěří a bude svěřovat Hospodinu. Jak to v té souvislosti prohlásil David? „Ať Hospodin vykoná nad tebou pomstu za mne. Má ruka však proti tobě nebude.“

A tento Davidův pohled chci přijmout i sám pro sebe. Své ruce svěřím Hospodinu. Ať si je použije ke svému dílu. Protože ruce jsou jenom nástroj. Záleží na tom, k čemu se použijí. Kéž mýma rukama vládne Hospodin a používá si je k dobrým věcem. A k této prosbě se může v duchu připojit i každý z vás. Amen.