Jak směřovat k dobrému?

„Zlatým kalichem byl Babylón v Hospodinově ruce, …“ To pro mne znamená, že se Hospodin Babylónu a jeho vládci výjimečně věnoval. Zlato je symbolem kvality. Kalich je zase obrazem hojnosti. Stačí si vzpomenout na Žalm 23: ...

Jeremjáš 51:5-10,19-24

... „Kalich můj naléváš, až oplývá …“ Žalmy 23:5

Naproti tomu jak prostince zní slovo o Izraeli: „Izrael je dědičným kmenem toho, jehož jméno je Hospodin zástupů.“ „Jenom“ kmen? Nic víc? Nebo přece jen něco? Jaké slovo předchází tomu kmeni? Dědičný. A kdo je dědicem? Komu tento kmen po právu patří? Kdo se tohoto dědictví ujme a bude o ně pečovat? Ten, „jehož jméno je Hospodin zástupů.“

Vidíte ten rozdíl!? Kalich je sice zlatý. Na první pohled vypadá nádherně. Také Hospodin jej uchopil do svých rukou. Naplnil ho opojením a z ní plynoucí radostí. Ale je v takovém poháru život? Bude dále růst a nést plody?

Oč lépe v tomto srovnání dopadne kmen. Ten má své kořeny, takže sám může čerpat to, co nezbytně potřebuje k životu. Je tedy živý. Bude růst a ponese ovoce. A to díky tomu, že jako dědictví patří Hospodinu.

Některé ratolesti mohou sice uschnout. A proto budou odříznuty a spáleny. Ale ostatek zůstane při kmeni. Nebudou odloženy jako pohár, který jednou přestane sloužit svému účelu, protože ratolesti jsou pevně spojeny s kmenem. Právě v tomto pevném spojení spočívá jejich naděje. A právě v tomto pevném spojení spočívá i naděje každého upřímně věřícího křesťana.

To není nic nového. Slyšeli jsem to již mnohokrát. Proč to tedy připomínám? Tím hlavním důvodem je naše zapomětlivost. Už ve starozákonní době měli za úkol otcové připomínat některé důležité věci svým synům. To proto, aby se nepřestali spoléhat na Hospodina. Aby si nezačali myslet, že se jejich otcové vysvobodili z otroctví v Egyptě vlastní silou. Ale že to ruka Hospodinova vše zařídila a vykonala.

A také naše srdce má k podobným myšlenkám blízko. Proč jednáš tak laskavě a ohleduplně? No to proto, že jsi hodný člověk. Proč se ti tak daří a máš všeho hojnost? No to proto, že jsi pilný člověk. Tak bychom mohli spolu pokračovat. Výsledkem takového uvažování je, že si člověk o sobě myslí víc, než ve skutečnosti je.

Jak je tomu tedy ve skutečnosti? Jak na tom člověk vlastně je? Dosud jsme se sice drželi obrazu kmene a ratolestí, ale já teď odskočím k obrazu nádoby. Člověk je jako nádoba. Prázdná nádoba. A než je naplněna, tak vlastně k ničemu není. Nemá žádný užitek.

Otázka tedy zní, čím bude naplněna? Co a kdo člověka jako prázdnou nádobu naplní? Napadají mě stovky možností. Co všechno mohou naše ruce dělat, co všechno mohou naše ústa přijímat a co všechno mohou naše uši slyšet a oči vidět!?

Určitě každý chápe a také o tom už jistě mnohokrát sám přemýšlel, že totiž čemu člověk dovolí, aby ho naplňovalo, tak právě to ovlivní, jaký člověk nakonec bude. Možná že ne hned. Ale jednou ano.

Zmínil jsem: „čemu člověk dovolí.“ Záleží to tedy na rozhodnutí člověka. V tomto smyslu má člověk vliv na to, jaký bude. Takže změna je možná. A to oběma směry. Člověk může směřovat k lepšímu, ale také k horšímu.

Na druhou stranu, kdyby nebylo nic předem připraveno, aby to člověk udělal, snědl, slyšel nebo viděl, pouhé rozhodnutí člověka by nestačilo.

A právě proto je tak důležité připomínat to, co jsem již zmínil. Je tu kmen, jehož součástí se každý můžeme stát. Kmen, který jak náš rozum a zkušenost napovídá, je zdrojem pro naše naplnění. Díky němu každá věc, kterou vykonáme. Každé slovo, které uslyšíme a přijmeme. Každý Hospodinův čin, který uvidíme, přispěje k tomu, že naše nitro bude směřovat k dobrému.

A chceme směřovat k dobrému? To už si každý musí rozhodnout sám. Cesta, výstroj a potrava je pro tento cíl připravena. Stačí tedy obrazně řečeno otevřít baťoh a naplnit ho vším potřebným. Nebyla by chyba nevyužít takovou nabídku? Amen