Jak se vyrovnat s těžkou ztrátou?

Toto je zvláštní slovo. „… hle, já ti náhlou ranou vezmu žádost tvých očí …“ A co bylo tou prorokovou žádostí očí? Byla to jeho vlastní žena. Obvykle bible považuje žádost očí za něco špatného a pro člověka nebezpečného.

Ezechiel 24:15-24

Ale co mohlo být špatného na tom, když prorok Ezechiel toužil po své ženě?

Přesto slyší od Hospodina toto slovo: „… hle, já ti náhlou ranou vezmu žádost tvých očí …“ A skutečně se to stalo. Prorok o tom prohlásil: „Ráno jsem o tom mluvil k lidu a večer mi zemřela žena.“

Proč se to stalo? Copak Ezechiel nebyl Božím služebníkem? Copak věrně nevyřizoval všechno slovo, které mu Hospodin svěřil? Proč ještě musela zemřít jeho žena?

Samé proč. Na řadě míst bible svědčí o tom, že to, co člověk má i on samotný patří Hospodinu. Vždyť Hospodin člověka také vytvořil – uhnětl ho v životě jeho matky. A proto z pozice vlastníka si s člověkem může dělat to, co uzná za vhodné – co sám chce.

V dnešní době si to těžko dokážeme představit. Existuje spousta právních předpisů, které člověka – pracovníka chrání před zlou vůlí zaměstnavatele. Ale copak jsme nezažili situaci, kdy tyto předpisy zaměstnavatel obešel a udělal si s námi to, co chtěl? A to už je přitom dávno pryč nevolnictví a také otroctví.

Proto je pro nás tak obtížné porozumět tomu, proč Hospodin sáhnul na život prorokově nejbližší osobě. A pokud nám umřel někdo blízký, který měl ještě celý život před sebou. Dokážeme to přijmout? Řekneme spolu s Jobem: „Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno?“ Jób 1:21

A když potom v takové situaci vyslovíme otázku proč, ptáme se přitom po smyslu takové ztráty.

Vraťme se však spolu k příběhu proroka Ezechiele. Uvědomuji si, že samotné slovo od Hospodina častokrát provázel nějaký čin. Nějaké podobenství, které mělo zapůsobit na posluchače a pomoci jim lépe porozumět Božímu slovu.

Tak tomu bylo i v tomto případě. Protože prorok navazuje na to, co se mu přihodilo: „Hle, já znesvětím svou svatyni, pýchu vaší moci, žádost vašich očí a libost vaší duše.“ Vidíte, znovu je tu zmíněna žádost očí. Těžko si v dnešní době dokážeme představit, co vlastně znamenala svatyně pro Izraelce. Snad bychom to mohli připodobnit pražskému hradu, chrámu svatého Víta nebo korunovačním předmětům. Prostě něčemu vzácnému a člověku drahému.

Pro Ezechiele byla velmi drahá jeho žena. Pro Izraelce to byla jeruzalémská svatyně. Co nebo kdo je nebo bylo vzácné pro nás? Můžeme si příslušnou věc nebo osobu dosadit sami. Co kdybychom o něj, o ní nebo o to přišli?

Sám jsem se musel nedávno těmito myšlenkami zabývat. Osoba mě blízká bojovala o život a to před mýma očima. A já jsem si kladl otázku: Co budu dělat, když zůstanu sám? Je právě tato ztráta nezbytná pro změnu mého života k lepšímu? Přiblíží mě to k Hospodinu?

V případě Izraelců tomu tak mělo být. Protože co jsme to četli na konci našeho biblického textu? „Až k tomu dojde, poznáte, že já jsem Panovník Hospodin.“ Právě to je cílem všech Božích aktivit vůči člověku. Aby tento člověk poznal, že Pán Bůh je Hospodin.

Teď se nabízí otázka: Proč je člověk tak natvrdlý, že mu to tak dlouho trvá? Proč musí Hospodin sáhnout až k drastickým prostředkům, jako je třeba smrt blízké osoby? Bible to lakonicky komentuje: „Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý.“ Izajáš 1:3

Co se s tím dá dělat? Můžeme nějak předejít tomu, aby Hospodinu nezbylo nic jiného, než aby sáhnul po „žádosti našich očí?“ A když už po ní sáhnul, jak máme zareagovat? Jak máme dát věci do pořádku?

Upřímně si myslím, že v případě kdy už došlo ke ztrátě toho, po čem naše oči touží, tak nemusíme dělat nic. Už je to hotovo. A na naše nitro tento Boží zásah už působí. A co může způsobit?

Buď se zatvrdíme a nepřestaneme do konce života Pánu Bohu vyčítat, o co nebo o koho nás připravil. Anebo ztrátu přijmeme jako nevyhnutelný důsledek našich činů, které se Hospodinu nelíbily.

Dobrým příkladem je v této věci král David. Mám na mysli okamžik, kdy se dozvěděl o smrti dítěte, které zplodil se ženou svého služebníka. David vstal ze země a pojedl. Před tím se totiž postil a modlil se s nadějí: „David kvůli chlapci hledal Boha a tvrdě se postil, pak šel domů a ležel přes noc na zemi.“ 2 Samuelova 12:16

Tak nevím, co si o dnešním tématu myslíte? Není nic lehkého nebo laciného vyrovnat se se ztrátou blízké osoby nebo věci, která je pro nás vzácná. A co potom přijmout tuto ztrátu jako něco, na co měl Hospodin plné právo. Protože mu patří. Jako ostatně všecko na této zemi.

Upřímně toužím nejít cestou oproštění se od všech žádostí, aby mě jejich případná ztráta nezranila. Ale právě naopak chci žít naplno. Pak ovšem musím respektovat, že i když k někomu přilnu, nepřestává proto být Božím vlastnictvím. Hospodin mi svěřil vzácnou hřivnu. A kdykoli může přijít a vyžádat si ji zpět. Jak zraňující představa! Ale spolu se ztrátou přichází i zaslíbení: „A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě.“ Matouš 19:29 Amen