Jak se správně rozhodnout, když známe jen část pravdy?

Poznání. Není právě poznání to, po čem všichni toužíme? A to zvláště v duchovní oblasti. A co jsme dnes o tomto poznání četli? „Poznání však vede k domýšlivosti …“

1 Korintským 8:1-13

Vzpomínám si, že jsem tuto část verše připomínal jednomu mladému kazateli naší církve. Bylo pro něj překvapením, že něco takového v bibli je.

Co myslíte? Nehrozí taková domýšlivost každému z nás? A já se při té otázce neubráním úsměvu. Protože mi připadá, jako by nás apoštol Pavel měl všechny přečtené. Vždyť co píše dál do Korintu? „Jestliže si někdo myslí, že něco už plně poznal, ten ještě nepoznal tak, jak je třeba.“

Pavel se s námi vůbec nemazlí. Jedním souvětím rozbije piedestal, na který jsme postavili sami sebe. Copak jsme už nepřečetli celou bibli od a do z? Copak jsme už tolikrát druhým neporadili? Copak jsme už mnohokrát nekázali?

To všechno je pravda. Ale znamená to, že naše poznání je na takové výši, že vidíme věci takové, jaké ve skutečnosti jsou? A vidíme i sami sebe takové, jací ve skutečnosti jsme? Obávám se že nikoli. Na jiném místě totiž Pavel píše, že naše poznání zde na zemi bylo, je a bude jen z části. Čili naše poznání nikdy nebude úplné.

Ale co s tím? To máme do konce života neustále klopýtat nebo dokonce duchovně živořit? A to jen proto, že nepoznáme buď úplně všechno nebo alespoň něco a to aspoň dostatečně? Proto se obávám, že naše poznání nebude nikdy na takové úrovni, abychom mohli věci správně posoudit.

Tak mi to trochu připomíná situaci v ráji. Tam zaznělo: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho (rozuměj ze stromu slibujícímu vševědoucnost) pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Genesis 3:4 Jinými slovy: „Pak si sami budete moci rozhodnout, co je dobré. Co je správné. Pro co stojí za to žít.“

Není tedy poznání vlastně o svobodě člověka? O nezávislosti. O životě? Vypadá to tak. Ale víme, jak s takovou svobodou člověk naložil, nakládá a bude nakládat. Ve svém sobectví dokáže svobodu svoji vlastní proměnit v otroctví druhých.

Je možné se vůbec takovému zneužívání vlastní svobody vyhnout? Domnívám se, že existuje jediná cesta. Jediná cesta, která nám lidem umožní žít svobodně. A to všem. Nejen některým jedincům na vrcholu pyramidy.

Umožní nám žít plně dobrým způsobem, i když naše poznání zůstane pouze částečné. Jinými slovy: „Nebudeme sice znát celou pravdu. Nebudeme vědět všechno. Ale přesto se budeme správně rozhodovat. A tak budeme dobře žít.“

Jak by něco takového bylo možné? Odpověď je skryta v dalším verši dopisu do Korintu. „Kdo však miluje Boha, je od něho poznán.“

Vidíte ten posun? Místo toho, abychom se snažili co nejvíce poznat Pána Boha. Jeho duchovní tajemství. Tak dáme Bohu za pravdu, že se ve své snaze stejně nedostaneme nijak zvlášť daleko. A tak uděláme něco jiného. Dovolíme Hospodinu, aby On poznal nás.

A tady už slyším námitky. Copak nás Hospodin nezná dokonale? Copak neví, nač pomyslíme, ještě než nám ta myšlenka vůbec přijde na mysl? Copak by o nás Pán Bůh mohl ještě zjistit a přitom by to dávno nevěděl? Vždyť jsme jeho dílo. Slovy žalmisty: „Uhnětl nás v nitru naší matky.“

Ledaže by šlo o jiný druh poznání. Poznání, které přichází spolu s Boží přítomností v našem nitru.

V té souvislosti mi vytanulo prohlášení Pána Ježíše o tom, co řekl Petr. „To ti nezjevilo tělo a krev.“ Tento druh poznání jakoby dřímal v nitru apoštola Petra. A pak mu ve vhodné chvíli vytanula na mysli ta správná myšlenka.

V podobném duchu zní i pokyn Pána Ježíše pro situaci, kdy se křesťané ocitnou před soudem pro svoji víru. „A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit.“ Matouš 10:19

Zatím jsem si všechna kázání předem připravil. Ale může dojít k situaci, kdy žádná příprava nebude možná. Pak se budu muset spolehnout na to, že “mi bude dáno to, co bude třeba říci.“

Co tedy znamená to „milující bude od Boha poznán?“

Určitě jde o duchovní aktivitu. Nehledejme v tom, prosím, jiné asociace. Rozumím tomu tak, že tato věc souvisí s tím, že naše těla jsou chrámem. Chrámem, který je vystavěn a připraven pro Boží přítomnost.

Vzpomínám si v té souvislosti, jak spočinul Hospodin ve vystavěném chrámu. Chrám naplnila Boží přítomnost. Přikryl jí oblak.

Podobnou chvíli prožili i tři učedníci na hoře proměnění. Také tamtu horu přikryl oblak a z něho zazněl hlas: „Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ Matouš 17:5

A teď je něco podobného připraveno i pro chrám, kterým je naše tělo. Hospodin by rád spočinul v duchovním slova smyslu uvnitř. Otázka je, jestli mu to dovolíme?

Zkušenosti biblických postav nám dosvědčují, že je to pro člověka nejen dobré. Sděluji nám, že je to úžasné. Nezapomenutelné. Obohacující.

Ještě mi dovolte poslední biblický obraz. Víme, že nemusíme vystoupat na nebesa a přivést Božího Syna na zem. Protože On sám již sestoupil. A vykonal to, co bylo potřeba pro záchranu nás všech. Římanům 10:6-10

Podobně je to i s naším poznáním. Nemusíme usilovat o to, abychom během našeho života poznali úplně všechno. Nebo alespoň tu část, která se dá stihnout poznat. Stačí, když dovolíme tomu, kdo už všechno zná, aby vstoupil do našeho nitra. A tím přinesl veškeré poznání dovnitř.

Kdo tedy přijal Pána Ježíše jako svého Pána. A otevřel mu dveře svého srdce dokořán. Tak si může být jist, že zároveň s Ježíšem Kristem vstoupilo veškeré poznání. A toto poznání je připraveno, aby vydalo své tajemství právě v čas. V tu chvíli, kdy je potřeba. Protože nemusíme znát úplně všechno. Stačí nám vědět jen to, co právě zrovna potřebujeme. To proto, abychom se správně rozhodli. Abychom nezabloudili. Abychom neklesali na mysli. Aby náš život byl naplněn radostí. Protože právě to připravil Hospodin těm, kdo ho milují.

A tím spolu uzavíráme kruh k našemu ústřednímu textu, kterým také zakončím dnešní úvahu: „Kdo však miluje Boha, je od něho poznán.“ Kéž je toto pravda a zkušenost v našem životě. Amen.