Jak překročit své hranice?

Dnes přemýšlím o tom, kdo stanovuje nepřekročitelné hranice? V poslední době jsme několikrát slyšeli a četli, že jeden nejmenovaný muž stanovil pomyslnou červenou čáru. Když bude překročena, ...

Genesis 16:6-11

Genesis 18:11-14

... tak uvrhne svět do sebezničujícího konfliktu. Čára byla opakovaně překročena a nic z jeho výhružek se nestalo.

V přečteném biblické textu se také hovoří o hranicích, které byly překročeny. V prvním případě utíká těhotná Hagar od své paní Sáraj. V tomto okamžiku vstupuje do děje Hospodin jako strážce pomyslné hranice. Protože i Hagařin nenarozený syn Izmael je nositelem požehnání svého otce Abrama. Copak by Hospodin nechal na poušti zahynout toho, který měl být otcem nespočetného národa?

Abram k této věci mlčel – dal jim volný průběh: „Hle, otrokyně je v tvých rukou, nalož s ní, jak uznáš za dobré.“ Ale Hospodin si udělal čas, aby vyslechnul také druhou stranu. „Hagaro, otrokyně Sáraje, odkud jsi přišla a kam jdeš?“ Jakoby tím říkal: Tvůj osud mě zajímá. Nejsi v tom sama. Když už tě Sáraj a Abram zatáhli do svých plánů, nenechám tě v tom samotnou.

Proto dostává pokyn: „Navrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku.“ Jako bych při tom slyšel myšlenky z knihy Kazatel: „Je čas z domova odcházet a je zase čas se do domova vracet.“ Ještě totiž nepřišel ten správný čas, kdy měl Izmael uvolnit místo pro Izáka.

Před tím se ještě musel Izák stát součástí smlouvy s Hospodinem – byl totiž obřezán ve stejný den jako Abraham. Bylo mu přitom 13 let. Teprve když Sára přestala Izáka kojit a naplno se projevila Izmaelova nezkrotnost – začal se Izákovi posmívat (Genesis 21:9) – přišla ta správná chvíle, aby si Hagar s Izmaelem našli nový domov (Genesis 21:10-13).

Přitom Hagar několikrát dostává pro svého syna Izmaele velmi podobné zaslíbení jako Abram pro Izáka. Například zde: „A pokud jde o Izmaela, vyslyšel jsem tě: Hle, požehnám mu a rozplodím a rozmnožím ho převelice; zplodí dvanáct knížat a učiním z něho veliký národ.“ Genesis 17:20 Ale také v Genesis 21:13.

Rozumím tomu tak, že pokud překročíme hranici ve správný čas, tak můžeme počítat s Hospodinovým požehnáním. Když totiž chvíli počkáme, o nic nepřijdeme. Navíc my i naše okolí stačíme plně dozrát k tomu, co nám území za zmíněnou hranicí přinese. Budeme pro to připraveni a nic nás nezaskočí.

Teď se přenesme kousek zpátky v našem příběhu. A to do okamžiku, kdy Hospodin přichází k Abrahamovi spolu se dvěma anděli. Je to mimořádná chvíle. Jsou totiž na cestě k Sodomě a Gomoře. Celá tato oblast totiž podle vnějších známek překročila hranici pro lidské jednání, kterou pro člověka stanovil Hospodin. Zbývalo se jen na vlastní oči přesvědčit, že tomu tak skutečně je. Zvláštní je, že nijak nespěchají a na cestě k tak zlomové události, se zastaví u Abrahama na kus řeči.

A o čem se s Abrahamem baví? No o jiné nepřekročitelné hranici. Hranici, kterou člověk vidí na první pohled. Stáří. Nikdo mu neunikne a každý starce pozná. A jakoby Abraham a Sára křičeli: „Copak to Hospodine nevidíš, jak jsme staří?“

Co myslíte? Copak Hospodin nevidí všechny ty jasně viditelné překážky, které se nám staví do cesty? A jako bych přitom slyšel námitky z evangelií: „Teď jsem se oženil. Teď jsem koupil nový dům. Teď jsem koupil nové auto. Jak bych mohl zanechat tyto věci svému osudu, překročit své jasně dané hranice a spolehnout se na Boží zaslíbení?“ Protože Boží zaslíbení získáme jen tehdy, když své hranice překročíme.

V případě Abrahama a Sáry bylo tou hranicí jejich stáří. A co k tomu říká Hospodin? „Je to snad pro Hospodina nějaký div?“ Záleží tedy na tom, kdo se na zmíněnou hranici dívá. Pro člověka je nepřekročitelná. To vám potvrdí každý lékař. Ale pro Hospodina? Vzpomeňme si třeba na novozákonní Alžbětu. Také nebyla žádnou mladicí a porodila Jana.

Chci tím říci, že pro Hospodina, Stvořitele nebe i země, které vytvořil pouhým slovem, je překračování našich hranic naprosto běžnou věcí.

Co v té věci mohu udělat já sám? Překročit hranici nedokážu. Co my tedy zbývá? Mám za to, že stačí, když v klidu počkám, až tuto hranici překročí Hospodin. Přitom vyšlape cestičku, do které pak stačí vstoupit a přejít na druhou stranu.

Není to tedy o heroických výkonech člověka. Je to o tichém očekávání. Nic nám neuteče. Prostě jen počkáme, až se Hospodin pustí do díla a vykoná to, nač naše síly nestačí. Právě v tom je skryto tajemství, jak člověk může překročit své hranice a přitom neztratit ani vlas ze své hlavy.

Je tedy vůbec dobré se snažit o překračování svých hranic? Není přece jen lepší zůstat na svém a mít na tom dost? Myslím, že Abraham a Sára, Alžběta a Zachariáš nebo Marie a Josef by s tím nesouhlasili. Vždyť o co by sami přišli, kdyby s Hospodinem svoji hranici nepřekročili. A o co bychom přišli i my sami?

Proto zakončím výzvou: Pojďme překračovat své hranice! Ale počkejme, až je před námi překročí Hospodin a pozve nás dál. Tak obohatíme nejen sami sebe, ale také své blízké. Amen.