Jak dodat kázání tu správnou „šťávu?“

Apoštol Pavel napsal: „Tak jsem celý okruh od Jeruzaléma až po Illyrii naplnil Kristovým evangeliem.“ To mě oslovilo. A tak jsem si v duchu představil plán. Co kdybych podobně jako apoštol Pavel naplnil evangeliem celý okruh ...

Římanům 15:8-21

od Karlových Varů až po Cheb. To by bylo něco! To by naplnilo můj život až do konce. Jaké by to bylo finále!? Jaký jiný vrchol života, bych si mohl jako křesťan přát?

Ovšem copak udělám s tím předchozím biblickým textem? Mám na mysli: „Neodvážil bych se totiž mluvit o něčem, co by nevykonal Kristus skrze mne, slovem i skutkem, v moci znamení a divů, v moci Ducha, aby pohané přijali evangelium.“ Také bych mohl počítat s tím, že nebudu jen zvěstovat evangelium, ale v Boží moci budu konat znamení a divy? A tady už se dostávám na tenký led. Protože kázání Božího slova mi jde. V tom není problém. Ale žádné podivuhodné znamení nebo div jsem dosud nevykonal. Alespoň o tom nevím.

Z této věci bych mohl vybruslit tím, že bych tento horký brambor přehodil někomu jinému. Já jsem přece učitel Božích věcí a zázraky ať se zabývá ten, kdo je k tomu povolán a obdarován. Já to přece nejsem. Není to tak, že církev má mnoho ratolestí? A každá z nich má jiný úkol a jiný dar. Podle něho pak slouží druhým. A nemá přitom „kafrat“ do služby těm druhým ratolestem. Tím je problém se znameními a divy vyřešen. Nebo ne?

Vzpomínám si na hodnocení služby slovem Pána Ježíše Krista. Jakým způsobem že to kázal? „… nebo učil je, jako moc maje, a ne jako zákoníci.“ Marek 1:22 Tak to přeložili kraličtí. Takže „čisté“ kázání, jehož součástí není Boží moc, je k ničemu? Je tedy nezbytné, aby každý služebník, který káže, byl vyzbrojen Boží mocí? A tato moc má pak potvrzovat slova kázání různými znameními a divy?

Musím k tomu poznamenat, že taková kázání, která by byla provázená nějakým znamením nebo divem, by měla „šťávu,“ jak se říká. A tak se nabízí otázka: „Proč naše – proč moje kázání nemá tu správnou „šťávu?“ Proč jde jen o vyslovení myšlenek, i když krásných, ale schází tomu moc k jejich uskutečnění. Protože k čemu bude hora slov, když za nimi nebude následovat změna člověka a nový život naplněný dobrými činy. Činy ve smyslu slova: „Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými.“ Efezským 4:28

Jak tedy dostat do našich kázání tu „šťávu?“ Jak dosáhnout, aby přednes slov v kostelu nebo ve shromáždění provázela Boží moc? Jak způsobit, aby kázání provázela znamení a divy? Nebo by vám něco takového vadilo? Doufám že ne. Doufám, že byste takové projevy Božího Ducha neoznačili jako fanatismus. Nezapomeňte, prosím, přitom, jak hodnotil Pán Ježíš hřích proti Duchu svatému.

Pokud tedy opravdu toužíme po projevech Ducha svatého, a já po tom toužím, musíme se obrátit k tomu, který Ducha svatého poslal na tuto zem. To není žádná převratná myšlenka. Myslím, že většina křesťanů to ví. Ale něco jiného je to vědět a něco zcela jiného je to dělat!

A jaká má být ta prosba za přítomnost Ducha svatého v našich shromážděních? Mám za to, že velice jednoduchá a prostá. Protože jak o tom hovořil Pán Ježíš? Po příkladu otce, který dá přece svému skutečně rybu a ne kámen, zmínil velice krátce: „… čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho o to prosí!“ Lukáš 11:13 Takto jednoduché to je. Nic složitějšího v tom nehledejte. Není k tomu potřeba žádný tajemný obřad. Žádné oběti nebo sebetrýznění. Stačí jen v upřímnosti a v důvěře požádat. Přitom takový člověk nesmí pochybovat o tom, že Hospodin je mocen a chce takový dar člověku dát. Jak to připomíná Jakub.

Nevím, jestli jste si všimli, ale zmíněnou prosbu jsem hodně rozšířil. Dříve jsem totiž chápal prosbu za dar Ducha svatého, jako prosbu o naplnění Duchem svatým. A to naplnění jedné jediné osoby a to mně samotného. Ale nyní jsem tuto prosbu rozšířil na celé společenství. A nebylo by to nádherné, kdybychom společně prožili ve shromáždění něco podobného jako učedníci – apoštolové nebo jako celý dům setníka Kornélia? Co měli tyto skupiny navíc oproti nám? Proč by měli být Pánu Bohu milejší než my? A proč bychom neměli být naplněni stejně Duchem svatým jako oni? Nebo tomu snad něco brání?

Nevím, jestli vás teď napadne nějaká překážka? Já mohu sledovat jen linii svého vlastního příběhu. A ta začíná vyhozením dvou věcí z mého života, které my bránily, abych přistoupil k Hospodinu s čistýma rukama. Potom se zcela změnila příprava mých kázání. Pozval jsem Ducha svatého, aby mě vedl během této práce. Pak alespoň příprava textu probíhala tak, jak u řádného služebník slova má probíhat. Ale co dál? Protože text samotný, i když plný požehnání, nestačí.

Někteří kazatelé přeskočí řádnou přípravu a skočí rovnou ke kázání svého textu. A přitom si na začátku shromáždění s hrůzou uvědomí, vždyť to nikoho neosloví! Tak co mám dělat? A, už vím. Pozvu ke kázání Ducha svatého. On to zachrání. A častokrát se to skutečně stane. Ale je to dobře?

Nicméně něco si můžeme od takových kazatelů vzít. Je to ten druhý krok, jak asi už tušíte. Jestliže jsme pozvali Ducha svatého k přípravě kázání, tak je jen zcela přirozené, že ho pozveme také k vlastnímu přednesu kázání. A toto pozvání nemusí vyslovit jen kazatel. Pozvání může zaznít z úst nebo myslí každého člena sboru i každého hosta ve shromáždění. A pokud naše pozvání bude upřímné a nebudeme přitom pochybovat, tak můžeme počítat s tím, že Hospodin naše prosby vyslyší.

Jenom nevím, proč nevane Duch svatý častěji nebo výrazněji? Proč se i v tom našem shromáždění nedějí znamení a divy? Není to divné? Co to říká o kvalitě našeho duchovního života? O naší víře a důvěře Hospodinu?

Kéž by nás tyto otázky povzbudily k tomu, abychom se zbavili všech věcí, které nás trápí a svazují. To proto, abychom pak mohli přistupovat k Hospodinu s čistýma rukama. Naše prosby pak nebudou mít žádné překážky. Nyní mám tu naději, že když plni důvěry v Boží moc vyslovíme upřímnou prosbu: „Hospodine dej nám všem svého Ducha svatého,“ tak Hospodin tuto prosbu vyslyší. Vždyť to ústy svého Syna zaslíbil. Tak směle pojďme do toho. Ať už konečně kázání v našich sborech mají tu správnou „šťávu.“ Amen.