Karma !!!, ale stejně je to složité, složité, složité....

Se zájmem jsem si přečetl váš článek s tím, že v listopadu 2021 to bude 32 let co jsem činil pokání a přijal Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele (uvěřil jsem v CB). Dnes, co se týče víry, pochybuji víc než kdy jindy, ale nikdy jsem se necítil psychicky a fyzicky líp než v poslední době, kdy jsem skončil se zákonickým způsobem života, kdy jsem se snažil sloužit druhým tak abych naplnil představy "sourozenců v Kristu", manželky, dětí, rodičů (když ještě žili), svého zaměstnavatele a svých nadřízených. Teď už jsem v důchodu a nikdy mi nebylo líp. Dělám už jen to co mne baví a nedělám co nechci. A konečně se cítím být svobodný protože jsem začal víc myslet na sebe než na druhé. A je mi dobře. Na těle i na duši.

Jsem rád, že jste v pohodě. Umění radovat se z toho, co člověk má, je vzácný poklad. Ne každý člověk ho má. Člověk spíše neustále touží po tom, co nemá.

Nevím jestli dobře rozumím vašemu postoji. Píšete, že o víře pochybujete a přitom děláte jen to, co sám chcete. Přitom je vám dobře na těle i na duši. Nevím totiž, jestli jste opuštěním zákonictví opustil také bohoslužbu všedního dne. Mám na mysli výzvu Písma, abychom to, co děláme, dělali pro Boha.

Protože tápu, tak bych se rád na něco zeptal. Znamená vaše opuštění zákonictví také, že jste se podobně jako první člověk - Adam rozhodl, že budete sám rozhodovat o tom, co je dobré ? Dobré pro vás ? Znamená to, že věčný život pro vás už přestal být atraktivní ?

Nic zlého vám nepřeji. Ale kdyby - podtrhuji kdyby něco významného narušilo váš pokoj na těle a na duši, změnilo by to váš současný postoj ? Ve smyslu mé úvahy - otevřel byste dveře svého srdce Pánu Ježíši, aby mohl vejít a spočinout v něm?