Čověče, máš mne rád ?

Možná, že si vzpomenete, při jaké příležitosti tato otázka zazněla. Jeden z Ježíšových učedníků prošel hlubokou krizí. Nejprve velké sliby a pak hořký pád. Je možné, aby člověk měl rád toho, kterému ublížil ? Ano. Cesta tu je.

Deuteronomium 6:1-9

Deuteronomium 10:12-13

Přikázání a láska. Pravidla nebo vztah. Co má přednost ? Co z toho Pán Bůh od nás dnes očekává ?

Izrael získal desatero Božích přikázání. A zároveň s ním i zaslíbení: Když budeš dodržovat tato přikázání, bude se ti dařit dobře. Kromě desatera získal Izrael také řadu dalších bohoslužebných předpisů a právních pokynů. Právních pokynů, jak jednat, když se přihodí něco zlého. A opět i s těmito pokyny bylo spojeno zaslíbení: Ostatní národy budou obdivovat, jak spravedlivý máte právní řád. Dnes se to zmiňuje třeba o Polsku nebo Maďarsku. EU vnímá, že v těchto státech je důvěra v právní stát narušena. Ale v případě Izraele v Mojžíšově době byl právní řád naprosto v pořádku. Nikdo neměl právo v tak dobrém stavu jako tehdejší Boží lid.

Když tomu tak bylo, tak potom stačilo jen dodržovat Pánem Bohem stanovená pravidla. A všechno by bylo v úplném pořádku.

Musím se přiznat, že jsem v sobě objevil podobnou myšlenku. Podobné přání. Cítil jsem, že ve svém nitru toužím po jednoduchých a jasných pravidlech. Aby, když je splním, všechno bylo OK. Aby pro mne platila všechna Boží zaslíbení. Aby se mi dobře dařilo. Abych byl obklopen dobrými věcmi a nic mi nechybělo. Abych v ničem neměl nedostatek. Prostě: Abych byl v pohodě.

A doprostřed této představy o budoucí pohodě mi zazněl jiný Boží požadavek. A ten tuto jednoduchou a naivní představu rozdrtil napadrť. Co jsme to před chvílí četli ? Já to zopakuji spolu s předcházejícím veršem. V něm totiž zaznívá důvod tohoto razantního požadavku:

„4  Slyš, Izraeli: Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný!

5  Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou.“

Jaký je ten drtící požadavek ? „Miluj Hospodina … celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou.“ A proč ? Protože „Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný!“

Takže opravdu nestačí jen mechanicky plnit stanovená nařízení ? Nestačí se jen řídit vydanými pravidly slušného chování ? Nestačí jen respektovat morálku ? Nestačí jen zatnout zuby. Nestačí jen jak se říká s vaším prominutím: Držet hubu a krok ? Co to Pán Bůh po svému lidu ještě vlastně chce ?

Když se podíváme zpětně na to, jak se choval Izrael během putování z Egypta do země zaslíbené. Kolikrát Izraelci viděli na vlastní oči, jak je Hospodin zachránil ? Zachránil je od egyptského vojska, zachránil je od hladu, od žízně, od jedovatých hadů. Kolikrát se nad nimi Hospodin smiloval, když si zasloužili vyhladit. Izraelci pokaždé prožili nádherný Boží dotyk. Žádné srdce nezůstalo chladné nebo lhostejné. Všichni jako jeden hlas slibovali: Budeme jednat podle tvého slova. Budeme poslušní a věrní. A jak dlouho jim tento slib vydržel ? Někdy sotva do druhého dne.

A když se podíváme sami na sebe. Kolikrát se Pán Bůh dotkl nás samých ? A věřím, že každý z nás pokaždé upřímně sliboval: Ano, Pane Ježíši, od teď už budu poslouchat tvůj hlas. Od teď tě budu věrně následovat. A jak dlouho nám tento slib vydržel !?

Otázkou je, proč vlastně Pán Bůh tehdy nezanevřel na svůj izraelský národ ? A proč Pán Bůh s konečnou platností nezanevře na svoji církev ? Proč nakonec nezanevře na každého z nás ?

Domnívám se, že je to proto, že On sám připravil cestu. Cestu, která proniká podstatně hlouběji než soubor pravidel a zákonů. Protože existuje místo, kde vzniká každé rozhodnutí. Protože všichni víme, že nestačí jen dobře znát všechna pravidla. Nestačí jen s nimi souhlasit. To podstatné je, zda se také rozhodneme podle nich žít. A klíčové je to slovo „rozhodneme.“ Protože rozhodnutí jen těsně předchází činu. Když se rozhodneme, tak podle tohoto rozhodnutí obvykle také jednáme. A naše jednání pak už má zásadní dopad na průběh našeho života. Naše jednání je pak chléb, který pouštíme po vodě. Aby se nám pak slovy Písma „po nemnohých dnech vrátil.“ A to, jestli se nám vrátí jako bumerang nebo jako požehnání, záleží právě na našem rozhodnutí.

Když mluvíme o rozhodnutí, tak neodolám a připomenu volání Jozua: „Vyvolte sobě dnes, … Já pak a dům můj sloužiti budeme Hospodinu.“ Jozue 24:15 Jinými slovy: Rozhodněte se právě dnes a tady. Komu budete sloužit ? Já budu sloužit Hospodinu. Tomu Bohu, který jediný je tím pravým Bohem.

Jak Jozue dospěl k tomuto rozhodnutí ? Kde se v něm vzala ta jistota ? Vždyť prožíval to samé, co ostatní. V čem byl Jozue jiný než druzí ?

Myslím, že to tajemství je skryto v jeho nitru. Na první pohled se Jozue nijak neliší od svého lidu. Odlišnost vychází na povrch teprve tehdy, když přijde čas k rozhodnutí. Když přijde čas vyjádřit jasně svůj postoj. Tak tomu bylo nejprve při návratu dvanácti průzkumníků ze země zaslíbené. Jen dva z nich vyzývalo své bratry, aby pokračovali na cestě do země, kterou jim připravil Hospodin. Byli to Kálef a Jozue. A na sklonku svého života Jozue znovu projeví to, co se skrývá v jeho nitru. Před chvílí jsem jeho volání připomněl.

Nyní nám tedy zůstala na paletě důležitá otázka: Co se skrývá v našem nitru ? Jak se projeví naše nitro, až přijde okamžik rozhodnutí ? Co nebo koho budeme následovat, až bude potřeba se rozhodnout ?

Obávám se, že nám nezbývá nic jiného, než se podívat do našeho nitra. Co tam nalezneme ? Co se tam skrývá ? A co by tam mělo být, abychom se správně rozhodli ve správný čas ?

Jak už se stává pomalu mojí tradicí, tak odpověď je jednoduchá i složitá. Ta jednoduchá verze je skryta v testu, který jsem opakoval na začátku: „Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou.“ Kde ale člověk má vzít tak silnou lásku, která zasáhne nejen jeho srdce, ale také jeho duši a jeho sílu ?

Mohli bychom přemýšlet o tom, jak postupně k tomu dozrávali Mojžíš, Áron nebo Jozue. Ke každému z nich Pán Bůh promlouval. Každého z nich vyučoval a proměňoval. Ale nejbližší z té trojice je mi Jozue. Jako osobní tajemník byl u všeho, co Mojžíš dělal. A díky tomu se hodně naučil. Mám za to, že byl mezi Izraelci výjimkou. Jeho šíje nebyla tak tvrdá. Právě naopak. Jeho srdce bylo vnímavé a otevřené. Hospodinova slova nekončila v jeho uších. Ale pokračovala do jeho srdce, do jeho mysli. Tam pak zakořenila. Přinesla užitek. Nejprve ve vnitřní proměně a růstu Božího služebníka. A později také ve správná rozhodnutí ve správný čas.

A právě toto je postup hodný našeho následování. Chceme-li být „ready,“ jak se dnes říká. Nechceme-li se nechat zaskočit okolnostmi. Musíme se opravdu dobře připravit. A jak se nejlépe připravíme ? No přece tím, že necháme vybudovat naše nitro. Že dovolíme, aby z nás Pán Bůh postupně učinil své služebníky. A to věrné služebníky. Služebníky, kteří nepracují na Boží vinici jen z povinnosti. Ale kteří pracují, protože svého Pána velmi dobře znají. Mají k němu blízko. Protože ho mají rádi. Mají ho rádi z celého svého srdce, z celé své duše a z celé své síly. Tak silný vztah nevznikne ze dne na den. Ale postupně roste. Poroste, když dveře našeho srdce zůstanou otevřená. Otevřená pro Boží slovo. Otevřená pro našeho Pána. Ten pak vejde. Bude s námi. A učiní z nás milující a věrné služebníky.

Tak to bych přál sobě i každému z vás. Aby naše srdce mělo dveře stále otevřené. Aby nic nebránilo tomu, aby Pán Ježíš přicházel a spočíval v našem nitru. Tak nám silná láska k němu bude naprosto přirozená. A pak na otázku: Petře, Pavle, Aleno miluješ mne ? Odpovíme: Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád. A pak uslyšíme: „Pas mé ovce.“ Jan 21:17 Amen.