Co je to víra?

Co je to víra? Co znamená věřit? Je to hodně spojeno se slovem důvěřovat. Nebo jak píše apoštol Pavel se slovy spolehnout se a být si jist.

Židům 11:1-3

Židům 13:5-6

Napadlo mě ještě: nebát se skočit. V té souvislosti se mi vybavila scéna z filmu Divergence, kdy hlavní hrdinka skáče do otvoru ve střeše budovy a neví přitom, kam dopadne a jestli přežije?

Druhou otázkou je: Čemu nebo komu člověk věří? Četli jsme: „Vždyť Bůh řekl: `Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.´“ Tato slova nebo tento slib je základním kamenem naší víry. Samozřejmým předpokladem tu je, že věříme v Boží existenci. Vždyť v jedenácté kapitole Židům je také napsáno: „Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.“

Proč bychom ale tomu všemu měli věřit? Apoštol Pavel jako důvod uvádí, že jsme: „obklopeni takovým zástupem svědků.“ A zmiňuje přitom třeba nevěstku Rachab, která „přátelsky přijala vyzvědače a nezahynula s nevěřícími.“ Nebo rodiče Mojžíšovi, kteří „věřili, a proto svého syna tři měsíce po narození ukrývali; viděli, že je to vyvolené dítě, a nezalekli se královského rozkazu.“

Vždy se jednalo o nějakou kritickou situaci, která vypadala beznadějně a právě v ní měli naši předchůdci osvědčit svoji víru. Protože o víře se snadno hovoří v dobách pokoje a klidu. Ovšem teprve nesnáze či dokonce ohrožení našeho způsobu života nebo dokonce života samého ukáže, zač naše víra stojí.

Vzpomínám si na jedno své životní rozhodnutí. Je to takové abrahámovské – podobné tomu vyjití z Cháranu. Patnáct let jsem pracoval v jedné firmě a po nich jsem dostal dost intenzivní pokyn, abych své místo opustil a vydal se jinam. Dosavadní místo nebylo špatné a budoucnost mimo něj byla nejistá. Pokud bych věděl, co všechno mě na nové cestě čeká, asi bych ještě nějakou dobu váhal. A možná, že bych se ani nikam nevydal. Ale to by byla škoda. Škoda pro mě, ale i pro mé bližní, které jsem na cestách poznal a některým z nich jsem mohl pomoci.

Můžeme si však položit otázku: K čemu vlastně tyto kritické situace jsou? Copak Hospodin neví, jak na tom naše víra je? Proč je potřeba naši víru ještě zkoušet?

Při pohledu na to, čím procházeli věrné Boží ženy a muži, ale také při pohledu na to, čím jsem prošel já sám, rozumím tomu, že tyto zkoušky jsou pro naši výchovu. Pro náš duchovní růst. Nic překvapivého. Něco podobného jsme jistě slyšeli už mnohokrát. Ale ruku na srdce: Když taková zkouška přijde, honí se naší myslí otázky, co dobrého nám nakonec přinese? Asi ne.

Proto má význam si dobrý užitek našich trápení neustále připomínat. Třeba těmito slovy apoštola Pavla: „Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli.“ (Židům 12:11)

Doufám tedy, že se mnou budete souhlasit: Víra není nic laciného. Možná, že sama není na první pohled vidět. Ale vyjde najevo, až přijde její chvíle. Podobně jako statečnost. Lidé mohou o statečnosti hodně mluvit, ale v kritické chvíli mohou selhat. Podobně i o víře se snadno káže jiným. Ale teprve během jejího testu se ukáže, na jakých základech stojí – na písku nebo na skále.

Uvědomil jsem si, že si musím také připomínat, že slovy apoštola Pavla: „Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev.“ (Židům 12:4) Protože mi někdy připadá, že zkouška je příliš obtížná. Ovšem ve srovnání s prolitou krví vlastně o tolik zase nejde.

Ať už tedy prožíváme cokoli, může nám naše víra pomoci tím projít, aniž by nás to úplně zničilo. Kdykoli se totiž můžeme opřít o již zmíněné Boží zaslíbení: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.“ Tak se spoléhali Šadrak, Méšak a Abed-nego, a oheň je nespálil. (Daniel 3:25)

Nevím, co mě čeká zítra. Ale jak už jsem minimálně dvakrát v životě prohlásil: „V důvěře v Boží pomoc slibuji.“ Ani manželství a ani službu během vikariátu v Církvi bratrské bych nezvládnul, nebýt blízké a každodenní Boží přítomnosti. A nebýt Božího slibu: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.“ Amen