To, jak Muratovi stoupla sláva do hlavy natolik, že tu hlavu ztratil (v obou smyslech slovního spojení "ztratil hlavu" - tedy v tom smyslu, že přestal uvažovat realisticky, i v tom smyslu, že ztratil hlavu neboli zemřel), mi připomíná něco, co jsem jako mladý začínající inženýr viděl ve vědeckém ústavu, kde jsem po promoci a po roční povinné vojně pracoval jako začátečník.

Jedním z podstatně zkušenějších zaměstnanů byl i jistý ing Jiří R. Byl o šestnáct let starší než já, takže byl v tehdy ideálním věku kolem čtyřiceti let, kdy člověk už má něco za sebou, ale ještě stále je perspektivní.

Jeho vědeckou specializací bylo zkoušení zahraničních výrobků chemického průmyslu a doporučování nebo naopak nedoporučování pro používání v českolovenské zamědělské velkovýrobě.

Kamkoli v západní Evropě přijel, tam mi podkuřovali, zvali ho na drahé večeře apod., protože českolovenský trh nebyl sice moc klíčový, avšak natolik důležitý, aby se jim vyplatilo jednou za rok hostit jednu osobu jako knížete, přeci jenom byl.

A inženýru R. skutečně stoupla sláva do hlavy a on si myslel, že ty poklony, které mu činí, patří jeho přímo osobě, a že když tam zůstane, tak se o něj západní firmy jako o odborníka budou přetahovat.

Tak tam skutečně zůstal, avšak brzy poznal, že všechno bylo jinak.

Pro ty západoevropské firmy měl cenu, dokud byl v tehdejším Československu a dokud měl v ruce možnost doporučovat jejich výrobky ke koupi. Jakmile zůstal venku a nemohl doporučovat nebo naopak nedoporučovat ty chemikálie pro potřebu československého zemědělství, ztratil veškerou zajímavost pro tamější výrobce. Jako odborník byl sice dobrý, ale nikoli zase natolik, aby ho ty západoevropské firmy vysloveně potřebovaly. V oboru chemie se tam vůbec neuplatnil a byl rád, že našel práci někde v třídírně zásilek někde na poště.

Mnozí lidé by si měli uvědomit, čím jsou zajímaví, aby nedopadli jako Bohumil Stejskal, který poté, co přišel o dědictví, ujišťoval Irenku, "vždyť já tě mám rád, i když nemám peníze!"

Děkuji za sdílení příběhu ze života!