Vojenský rozpočet roste: Jak se změní naše společnost?

Evropa spouští zbrojní program za 800 miliard eur bez veřejné debaty. Politici mění priority a s nimi i hodnoty celé společnosti. Jak tato proměna ovlivní charakter státu a principy, na kterých stojí naše civilizace?

Jsme svědky největšího zbrojního programu v novodobé historii Evropy. Do roku 2030 má EU a její členské státy vynaložit až 800 miliard eur na obranu. Česká republika chce být v tomto ohledu premiantem a navýšit své výdaje až na 3 % HDP. V předchozím článku jsem analyzoval ekonomické dopady tohoto trendu. Nyní se však chci zaměřit na něco možná ještě důležitějšího: jak tato změna priorit promění charakter naší společnosti.

Když stát změní priority od občanů ke zbraním

Sledujeme znepokojivou proměnu vztahu mezi občany a státem. Péče o potřeby lidí ustupuje do pozadí, zatímco na první místo se dostává „bezpečnostní politika“.

Potřebujeme skutečně více tanků než učitelů? Více raket než nemocnic? Více vojenské techniky než kvalitní železnice? A hlavně: chceme jít touto cestou?

Žádná politická strana nešla do voleb s programem masivního zbrojení. Nikdo se občanů neptal: „Souhlasíte s investicemi v řádu stovek miliard do zbraní místo do školství nebo zdravotnictví?“ O této volbě, která ovlivní životy celých generací, se nevedla žádná veřejná debata.

A přitom zbrojení není jen položkou v rozpočtu. Je to způsob myšlení, který prostupuje celou společností. Když přijmeme představu permanentního ohrožení jako nový normál, začneme tomuto rámci podřizovat vše ostatní. Postupně se stírá hranice mezi obranou státu před vnějším nepřítelem a kontrolou vlastních občanů.

Historie ukazuje, že v podobných situacích často dochází k omezování občanských práv, k proměně médií a k rostoucímu dohledu. Nejde o sci-fi, ale o ověřený vzorec.

Příklad zemí postavených na militarizaci je varovný. Společenské změny postupují nenápadně, krok za krokem, dokud si neuvědomíme, jak daleko jsme se vzdálili od hodnot, které jsme kdysi považovali za samozřejmé.

Demokratický deficit: Rozhodování bez občanů, ale na jejich účet

Jádrem problému je zřetelný demokratický deficit. Rozhodnutí o tak zásadní změně kurzu by za normálních okolností předcházela široká společenská diskuse. Politické strany by ve svých programech jasně deklarovaly záměr navýšit výdaje na zbrojení, občané by pak svými hlasy dali či nedali mandát k jejich realizaci.

Nic z toho se však (zatím) nestalo. Místo toho jsme svědky postupné normalizace myšlenky, že masivní zbrojení je nevyhnutelné a že neexistuje alternativa. Stejný vzorec, který jsme viděli během pandemie i v jiných krizových situacích: vytvoří se zdání konsenzu, který ve skutečnosti nikdo demokratickým způsobem neodsouhlasil.

Zvláště znepokojivý je fakt, že se jedná o závazky na desítky let dopředu. Současní politici zavazují budoucí generace k obrovským výdajům, aniž by jejich nositelé měli možnost se k tomu vyjádřit. To vytváří nebezpečný precedens, kdy rozhodnutí s dlouhodobými dopady jsou přijímána bez dostatečné demokratické legitimity.

A čistě pro představu: čtyři země EU – Německo, Francie, Itálie a Polsko – vydávají už dnes na obranu více, než činí celý ruský vojenský rozpočet. Evropská unie jako celek pak vydává více než dvojnásobek toho, co Rusko. Je tedy na místě otázka: Potřebujeme skutečně přidávat další stovky miliard, nebo by Evropa spíš než víc zbraní potřebovala důkladnou obrannou strategii, lepší koordinaci a efektivnější systém spolupráce?

Kdo se bojí, už prohrál. Strach jako politický nástroj

Při každé debatě o zbrojení zaznívá stejný slogan: „Kdo chce mír, musí se připravovat na válku.“ Je však namístě se ptát: Není to spíš začátek cesty k nové studené válce?

Paradox tohoto přístupu je zřejmý. Čím více se připravujeme na válku, tím více se pravděpodobně od míru vzdalujeme. Zbrojení není projevem síly, ale spíše projevem strachu, který nás ve výsledku může ochromit mnohem více než jakákoliv vnější hrozba.

Strach se stal ústředním nástrojem současné politiky. Čím více se bojíme, tím ochotněji platíme za zdánlivou ochranu. Paradoxně však prostředky, které nás mají chránit, často prohlubují naši nejistotu. Pocit bezpečí se vzdaluje s každým dalším krokem, zatímco účty za tuto iluzi nám přistávají na stole pravidelně.

Povšimněte si proměny politického jazyka. Roste frekvence slov jako „nepřítel“, „válka“, „nevyhnutelné“, „mobilizace“. Mění se způsob, jakým přemýšlíme jako společnost. Stále méně diskutujeme o rozvoji společnosti a stále více o obraně před hrozbami. Místo debat o kvalitě školství počítáme tanky. Objevují se návrhy na obnovení povinné vojenské služby. A co je nejhorší, ty nepřátele začínáme vidět i mezi sebou.

Rád bych varoval, že když jednou nasměrujeme společenský kompas ke konfliktu, bude velmi těžké ho později přeorientovat. Rétorika války postupně vytlačuje jazyk spolupráce, výdaje na zbrojení vytěsňují investice do rozvoje a ideologie bezpečnosti omezuje prostor pro běžný život.

Proměna hodnot směrem k militarizaci společnosti

Zásadním problémem je také postupná proměna hodnot, kterou tato situace přináší. Přesun finančních prostředků ze sociální oblasti, vzdělávání a zdravotnictví do zbrojení není jen technickým účetním přesunem. Je to vyjádření toho, co jako společnost považujeme za prioritu.
Dlouhodobě jsme budovali společnost, která se snažila investovat do svých občanů, do jejich vzdělání, zdraví a kvalitního života. Nyní pozorujeme postupný obrat: stát začíná výrazně více investovat do tzv. „tvrdé bezpečnosti“ na úkor investic do občanů.

Tato změna priorit se postupně promítá do společenského klimatu. Když stát utrácí víc za zbraně než za učitele, vysílá tím signál o tom, co považuje za důležité. Postupně se mění i veřejný diskurz a společenské hodnoty. Rozvoj, spolupráce a péče o občany ustupují do pozadí před rétorikou obrany, konfrontace a zbrojení.

Na hodnotové úrovni je to posun od společnosti zaměřené na budoucnost a rozvoj ke společnosti orientované na obranu před hrozbami, skutečnými i domnělými. To je fundamentální změna, která daleko přesahuje pouhé rozpočtové otázky.