Šťastní lidé, nešťastná politika: konec mýtu o dezolátech

Jsme národ neúspěšných a nespokojených lidí ? Data ukazují opak: 75 % Čechů je šťastných. Proč tedy kritizujeme politiky?

Navzdory převažující spokojenosti Čechů zaznívá výrazná nespokojenost s politikou. S tou je spokojeno pouhých 12 % občanů. Tento rozpor, odhalený průzkumy, zcela rozbíjí mýtus o frustrovaných kriticích, kteří prý jen ventilují osobní neúspěchy.

Je vyjádření nespokojenosti s politikou příznakem osobní frustrace, nebo projevem občanské angažovanosti? Fakta naznačují jasnou odpověď. Nespokojenost s politickou situací neznamená automaticky nešťastný osobní život.

Analytička STEM/MARK Jitka Haiderová to vystihuje přesně: „To, že lidé vyjadřují nespokojenost například s politickou situací či drahotou, neznamená nutně, že se subjektivně cítí nešťastní. Jen komentují svůj názor na současné dění.“ V této větě je obsažena podstata celého problému.

Přesto jsme dnes svědky tendence, kdy je kritika vůči politikům rychle označena jako projev frustrace neúspěšných lidí, či dokonce nálepkována slovem „dezolát“. Tato nálepka má jediný účel - odvést pozornost od obsahu kritiky k osobě kritizujícího. Je to způsob, jak se vyhnout věcné diskusi.

Český občan je překvapivě tolerantní k různosti politických názorů. Co však oprávněně kritizuje, je úroveň politického diskurzu, absence věcnosti a přemíra osobních útoků. Zmiňovaný průzkum agentury STEM/MARK uvádí, že spokojenost občanů pramení především „z rodiny, hezkého počasí, dětí a kvalitních mezilidských vztahů“. To je podle mě důkaz zdravého hodnotového žebříčku společnosti.

Kritika politiky tak není projevem frustrace, ale občanské odpovědnosti a zájmu o věci veřejné. Zralá demokracie takovou kritiku nejen snáší, ale přímo vyžaduje.

Nálepkování kritiků jako „dezolátů“ vypovídá víc o těch, kdo tyto nálepky používají, než o těch, jimž jsou určeny. Je to v konečném důsledku přiznání neschopnosti vést věcný dialog a odpovídat na legitimní kritiku věcnými argumenty.