Proč nás J. D. Vance tolik dráždí i fascinuje? A jak to souvisí se stavem českých regionů?

„Žijete v bublině a ignorujete své vlastní lidi.“ Rána, která dopadla na evropské politiky v Mnichově od viceprezidenta USA, zasáhla nerv tichých frustrací mnoha obyčejných Evropanů. Co to říká o nás samotných?

Muž, který vyhodil diplomatický slovník do koše

Když J. D. Vance vstoupil na pódium v Mnichově, atmosféra v sále by se dala krájet. Bez servítek, bez diplomatického balastu a bez falešné pokory konfrontoval evropské elity s pravdou, kterou nechtěly slyšet. „Vaši vlastní občané vás nenávidí,“ prohlásil bez obalu. Příslušníci elit ztuhli. Novináři zírali s otevřenými ústy. Ale miliony lidí u obrazovek náhle pocítily úlevu. Konečně někdo vyslovil nahlas to, o čem se šeptá u piva.

Ta drzost. Ta upřímnost. Ta schopnost pojmenovat slona v místnosti. Vance nebyl jako ostatní politici v oblecích za desítky tisíc, kteří se naučili mluvit, aniž by cokoli řekli. On do politické korektnosti vrazil vidle. A právě to z něj udělalo tak kontroverzní postavu.

Většina politiků je k uzoufání předvídatelná. Jejich projevy zní, jako by je generoval počítač. Samé fráze, samé úsměvy, samá prázdnota. Nikdy nepřiznají, že něco nevědí. Nikdy nepřiznají, že se věci hroutí. J. D. Vance je jejich pravým opakem. Vyrostl v Americe, kde fabriky zavřely, kde jeho matka bojovala s heroinem a kde naděje zemřela spolu s posledními slušnými platy.

Je zrcadlem, které nikomu nedovolí schovávat se za pohodlné iluze. A právě proto ho buď milujete, nebo nenávidíte.

Z chudinské čtvrti až k do nejvyšších pater. Příběh splněného amerického snu

Matka závislá na drogách. Násilní otčímové. Život v chudém městě, kde jediným východiskem byly drogy, alkohol nebo armáda. Vanceův příběh není hollywoodský film o americkém snu. Je to drsná výpověď o místech, kam se slušný člověk bojí vkročit po setmění.

Narodil se v Middletownu v Ohiu, kdysi prosperujícím průmyslovém městě, nyní symbolu amerického úpadku. Město, kde se už neopravují ani silnice, kde se zavírají školy a kde se opiátová epidemie šíří rychlostí blesku. Právě tady začal jeho příběh, který měl podle statistik skončit vězením nebo předávkováním.

Jak se z takové díry dokázal dostat až do nejvyšších pater politiky? Díky své babičce, kterou nazýval „mamá“. Pozor, nebyla to žádná laskavá babička z pohádek. Byla to žena, která kouřila jako fabrika, mluvila jako dlaždič a v kabelce nosila revolver pro případ, že by se „některý z těch parchantů vrátil“. Naučila „Džejdýho“ jednomu: jak přežít v nepřátelském světě.

A právě tahle lekce od jeho mamá ho dostala na elitní Yale Law School, a nakonec až do Bílého domu. Na rozdíl od většiny politiků, kteří čtou předem připravené projevy z obrazovek, Vance mluví spatra. Inteligentní, pohotový a bez papíru. Když se ho zeptáte na složitou ekonomickou otázku, odpoví komplexně, ale srozumitelně. To není náhoda.

Jeho babička ho od dětství nutila dřít. Kdykoli se chtěl vzdát, kopala ho dál. „Budeš sedět nad těmi učebnicemi, dokud to nepochopíš,“ říkávala. Na rozdíl od mnoha rodičů z podobného prostředí mu vytvořila doma prostor pro studium. Když ostatní děti ze sousedství končily na drogách, ona ho učila hodnotě peněz, tvrdé práci a disciplíně. Zatímco jeho spolužáci se potloukali bezprizorně po venku, on musel sekat trávníky a doplňovat regály v obchodě. Ne pro potěšení přísné babičky, ale aby pochopil, že nic v životě není zadarmo.

Ve své knize Americká elegie odhalil Vance syrovou pravdu o životě v zapomenutých regionech Ameriky. Napsat takovou knihu muselo bolet. Přiznat veřejně, že vaše matka byla feťačka, že jste byli na potravinových lístcích a že jste měli strach chodit domů. To není exhibicionismus. To je odvaha, která chybí většině politiků. Většině z nás.

Možná právě proto jeho slova rezonují jako rány kladivem. Když mluví o krizi, není to pro něj teoretický koncept. Je to život, který prožil.

Dva světy třicet minut od sebe

Představte si, že nasednete do auta a za půl hodiny se ocitnete v úplně jiném světě. Dvě města, která od sebe dělí jen krátká cesta, ale ve skutečnosti mezi nimi zeje propast širší než Grand Canyon. Tak vypadá příběh Daytonu a Middletownu.

Dayton, rodiště bratří Wrightových, stvořil první motorové letadlo a dodnes žije z high-tech průmyslu. Jeho univerzity produkují inženýry, jeho firmy získávají vládní zakázky. Je to Amerika, která stále sní svůj sen.

A pak je tu Middletown. Město duchů. Prázdné tovární haly. Zastavárny na každém rohu. Lidé, kteří přežívají od výplaty k výplatě, pokud vůbec nějakou mají. Je to Amerika, která na svůj sen rezignovala.

Znáte podobné kontrasty i od nás? Samozřejmě že ano. Rozdíl mezi Prahou a severními Čechami je stejně propastný. Totéž platí o Brnu a vyloučených lokalitách na Ostravsku. V jedné části naší země se lidé rozhodují, jestli si dají flat white nebo espresso, zatímco v té druhé řeší, zda zaplatí nájem nebo léky.

Jak mohla vzniknout takto rozdělená společnost? Jak je možné, že v jedné zemi žijí lidé tak odlišné životy? A proč tato propast nikoho nezajímá, dokud se neprojeví ve volbách?

Vance jako nepohodlné zrcadlo naší společnosti

Když se Vance spolu s Trumpem setkali se Zelenským, svět očekával obvyklé fráze o podpoře a solidaritě. Místo toho Vance ukrajinskému prezidentovi chladně vysvětlil americké priority. „Naše zdroje nejsou neomezené,“ řekl bez obalu. Evropa byla v šoku. Média ho roztrhala na kusy. Kde je empatie? Kde je solidarita?

Jenže Vance nemluví jazykem diplomatů. Nemá v sobě filtr, který by změkčoval realitu. Když vaše matka brala drogy, když jste žili v prostředí, kde jeden špatný krok znamenal pád na úplné dno, naučíte se jednu věc. Sentimentalita je luxus, který si nemůžete dovolit.

Jeho pragmatismus není nedostatek soucitu. Je to strategie přežití. A právě to z něj dělá tak polarizující osobnost. Připomíná nám, že svět není Instagram plný filtrů, ale brutální realita, kde je třeba dělat těžká rozhodnutí.

Možná proto vyvolává Vance takové vášně. Nastavuje zrcadlo nejen elitám, ale každému z nás. Nutí nás zpochybňovat pohodlné představy o tom, že každý má stejnou šanci. Boří mýtus, že stačí „jen chtít“. Odmítá představu, že pokud se někdo topí v problémech, je to vždy jen jeho vina.

Vance má v sobě syrový hněv lidí, kterým nikdo nikdy nic nedaroval. A přesto se dokázal dostat až na vrchol. Ne proto, že by měl štěstí, ale protože byl ochoten hrát podle pravidel, která považoval za pokrytecká, a přesto v nich dokázal excelovat.

Jedni ho zbožňují, druzí ho nenávidí. Připomíná nám, že i sociální dno má svůj hlas. A že ignorovat tento hlas je nejen necitlivé, ale hlavně nebezpečné.

Utéct do Prahy, nebo zůstat v pasti regionů?

Znáte ten příběh. Mladý kluk nebo holka z okresního města. Dokončí školu a stojí před volbou. Zůstat, nebo odejít? Odpověď je jasná: „Kdo má rozum, balí kufry.“ Praha, Brno, nebo rovnou Londýn, Berlín.

Každý rok tak z českých regionů mizí ti nejtalentovanější, nejchytřejší, nejschopnější. Univerzitní města je vysají jako vysavač. Tempo tohoto exodu je tak rychlé, že sociolog Dan Prokop z PAQ Research, který tento fenomén mapuje, nestíhá aktualizovat své grafy. Čísla mu pod rukama rostou rychleji, než dokáže sepisovat doporučení pro vládu, jak tento trend zastavit. A je to začarovaný kruh.

Jenže ani Praha není nafukovací. Nájmy letí do astronomických výšin, životní náklady také. A ne každý tam dokáže uspět.

Co se děje pak? Část těchto lidí se vrací zpět, poražených a zahořklých. Ale jejich domovská města se mezitím propadla ještě hlouběji. Školy se vylidňují, lékaři odcházejí, služby se zhoršují. Zůstávají tam ti, kteří nemají energii nebo možnost odejít. A spirála úpadku se roztáčí dál.

J. D. Vance popsal přesně tento začarovaný kruh v Americe. Middletown kdysi nabízel stabilní práci a solidní život střední třídy. Dnes nabízí jen všudypřítomný pocit prohry. A podobný osud potkal i mnohá česká města, která se nikdy nevzpamatovala z divoké transformace 90. let.

Problém je, že tento odliv mozků prohlubuje propast mezi „úspěšnými“ centry a „neúspěšnou“ periferií. Regiony, které přicházejí o své nejlepší lidi, nemají šanci se zvednout. Nemají kdo by tam zakládal firmy, vedl školy, budoval komunity. A politikům se to vlastně hodí. Koncentrace voličů ve velkých městech se lépe oslovuje.

Vance v Americe pojmenoval, jak dělnická třída cítí dvojitou zradu. Ekonomickou i kulturní. Nejprve přišli o práci, pak o důstojnost a nakonec o naději. A stejné pocity rostou i u nás. Propast mezi těmi, kdo žijí v centrech, a těmi, kdo zůstali na okraji, se stále prohlubuje.

Musíme se s tím smířit, nebo s tím něco uděláme?

J. D. Vance nepřináší jen diagnózu rozděleného světa. Staví nás všechny před zrcadlo a ptá se: „Co s tím hodláte dělat?“ A nejde jen o jednotlivce, kteří utíkají za lepším. Jde o systém, který některým regionům bere budoucnost.

Pokud se nechceme ocitnout v situaci, kdy polovina země žije v 21. století a druhá, bohužel ta větší, v tom minulém, musíme si položit zásadní otázku: Je normální, že celé části naší země zůstávají odříznuté od prosperity? Od budoucnosti?

Takže, můžeme dál pokračovat v pohádce, že každý má stejnou šanci a že stačí jen „vzít se za pačesy“. Nebo můžeme přiznat, že problém není jen v jednotlivcích, ale v celém nastavení systému. Že nestačí jen ojedinělé příběhy úspěchu jako je ten Vanceův. Potřebujeme změnit pravidla hry tak, aby se talentovaní lidé nemuseli stěhovat pryč, aby měli šanci uspět i tam, kde se narodili.

J. D. Vance svým životem dokazuje, že cesta vzhůru existuje i pro ty z absolutního dna. Ale současně nás konfrontuje s otázkou: Proč je tato cesta tak vzácná? Proč musí být výjimkou a ne pravidlem?

Možná je čas začít budovat zemi, kde nebude nutné utíkat z míst, která považujeme za domov. Zemi, ve které se sen o lepším životě nebude vázat na konkrétní PSČ.

Protože pokud se nám to nepodaří, budeme mít všichni svůj vlastní Middletown. A ne každý bude mít „mamá“ s revolverem v kabelce, která ho z něj dostane ven.