Proč lidé nechtějí do armády: Pět důvodů, proč obrana státu netáhne

Armáda má vysokou důvěru veřejnosti, ale zoufale hledá nové rekruty. Proč je pro dnešní mladé lidi vstup do armády neatraktivní, i když instituci teoreticky podporují? Sociologický pohled na krizi vojenské služby.

Martin má 22 let, studuje IT na vysoké škole a zrovna dokončuje bakalářské studium. Když se ho zeptáte na plány do budoucna, hned vyjmenuje několik firem, kam by chtěl nastoupit. Možnost vstoupit do armády? „Ani náhodou,“ odpoví bez zaváhání. „Proč bych měnil flexibilitu za uniformu a svobodu za rozkazy?“ Jeho kamarádka Tereza, studentka ekonomie, souhlasně přikyvuje: „Půlka mých spolužáků se vidí v zahraničí, druhá půlka v korporátu. O armádě nemluvil nikdo nikdy.“

Zatímco armáda plánuje narůst ze současných 24 000 na 30 000 vojáků do roku 2030, realita náboru nastavené očekávání nenaplňuje. Přestože armáda patří mezi instituce s nejvyšší důvěrou veřejnosti, ochota mladých lidí vstoupit do jejích řad zůstává nízká. Ani zlepšení platových podmínek a modernizace výzbroje nestačí k tomu, aby přilákaly dostatek rekrutů.

Dnešní mladá generace klade důraz na individuální svobodu, flexibilitu a osobní seberealizaci, což je v přímém rozporu s hierarchickou a disciplinovanou strukturou armády. Nejde jen o fyzickou náročnost nebo strach z bojových misí, ale o hlubší změny v hodnotách a způsobu života. Jako sociolog bych rád nabídl pohled do hloubky a pět důvodů, proč je vojenská kariéra pro mladé lidi stále méně atraktivní.

1. Tekutý život nepasuje do pevné uniformy

Zygmunt Bauman, jeden z nejvlivnějších sociologů 20. století, popsal moderní společnost jako tekutou – neustále se měnící a postrádající pevné struktury. Lidé už nejsou připoutáni k jedné profesi ani jednomu místu. V takovémto světě působí armádní uniforma, symbol disciplíny a řádu, jako relikt minulosti.

Bauman zdůrazňoval, že dnešní společnost preferuje flexibilitu před jistotou. „Flexibilita je heslem dne. Aplikována na trh práce ohlašuje konec zaměstnání, jak ho známe, a příchod práce na krátkodobé smlouvy, dočasné kontrakty nebo pozice bez jakékoli jistoty.“

Průměrná doba na prvním pracovišti se zkracuje, většina mladých podle statistik změní zaměstnání nejpozději do tří let. Armáda ale přichází s nabídkou tříletého až pětiletého závazku, což působí jako požadavek na dlouhodobý vztah v době krátkodobých pracovních angažmá.

Studie Deloitte z roku 2022 ukazuje, že dvě třetiny mileniálů a generace Z považují flexibilitu za klíčový faktor při výběru zaměstnání. Armáda však tento trend nereflektuje. Stále stojí na principech pevného řádu, jasné hierarchie a dlouhodobé služby, což je pro mladou generaci méně přijatelná volba. Pokud chce oslovit nové rekruty, musí se tomuto posunu přizpůsobit, aniž by ztratila svou podstatu.

2. Národ už není prioritou, osobní značka ano

Dnešní svět je globální vesnice. Státní hranice hrají roli hlavně při načítání dat v roamingu. Mladí lidé mají přátele po celém světě, sledují zahraniční influencery a cítí se spíše jako občané světa než svého národního státu.

Tento posun v identitě souvisí i se změnou hodnot. Christopher Lasch ve své knize Kultura narcismu upozorňuje, že moderní společnost ztrácí smysl pro historickou kontinuitu a příslušnost k předchozím i budoucím generacím. „Žít pro okamžik je převládající vášní – žít pro sebe, nikoli pro své předky nebo potomky.“ Zatímco dříve byla služba státu součástí společenské odpovědnosti, dnes ustoupila seberealizaci a budování osobní značky.

Eurobarometr z června 2021 ukazuje, že 64 procent mladých Evropanů ve věku 16–30 let se cítí být občany EU. U vysokoškolsky vzdělaných respondentů toto číslo dosahuje 70 procent. Mladá generace se stále více identifikuje s širší evropskou komunitou, což oslabuje jejich vazbu na národní stát. Koncept „nepřítele“ definovaného státními hranicemi pro ně často ztrácí význam. Pokud se primárně neidentifikují se svým státem, přirozeně necítí ani osobní odpovědnost za jeho obranu.

Podobný trend potvrzují i česká data. Průzkum STEM z roku 2022 ukázal, že téměř 60 procent mladých Čechů ve věku 15–29 let se považuje za proevropské a 10 procent se jich dokonce cítí být více Evropany než Čechy. To jejich vztah ke státu logicky oslabuje. UNICEF ve spolupráci s agenturou STEM/MARK navíc zjistil, že více než pětina českých dětí plánuje v dospělosti žít v zahraničí. Pokud mladí vidí svou budoucnost mimo Česko, je logické, že je otázka národní obrany osobně nezajímá.

3. Bezpečnost jako předplatné. Stačí zaplatit daně a je vyřešeno

Moderní kapitalismus přeměnil mnoho aspektů života na předplatitelské služby. Ve společnosti, kde máme předplatné na filmy, hudbu či dovážku jídla, se i bezpečnost stala další komoditou. Zajišťují ji profesionálové, zatímco my platíme daně a věnujeme se vlastním zájmům.

Data CVVM z léta 2024 ukazují, že armádě důvěřuje 66 % občanů, což ji řadí mezi nejdůvěryhodnější instituce. Pro srovnání, vládě důvěřuje pouze 31 % lidí, neziskovým organizacím 41 %. Tato relativně vysoká důvěra v armádu se však nepřeklápí v osobní ochotu k vojenské službě. Lidé ji sice vnímají jako důležitou, ale spíše jako instituci, která funguje nezávisle na nich, podobně jako hasiči nebo záchranná služba.

Paradoxem je, že zatímco armáda má důvěru, politický establishment, který ji řídí, ji nemá. A proč by mladí lidé měli riskovat život za politickou reprezentaci s tak nízkou důvěrou? Když vládě věří jen necelá třetina občanů, je obtížné přesvědčit kohokoli, aby bránil systém, který sám nepovažuje za funkční. Jde o základní rozpor, kdy armádu respektují, ale nechtějí za ni bojovat, protože nevěří systému, který zastupuje.

Navíc i důvěra v armádu v posledních letech klesá. Zatímco v předchozích letech se držela stabilně vysoko, současný trend naznačuje postupné oslabování. Tento pokles ještě urychlují nešťastné výroky některých armádních představitelů – jako když plukovník Foltýn označil část populace za „zombíky“ a „svině“.

K pocitu odcizení přispívá i to, že se armáda ideologicky příliš hlasitě vymezuje v tématech, kde ve společnosti nepanuje shoda. Například v otázce Ukrajiny, kde společenská podpora postupně slábne, armádní představitelé často zastávají kategorické postoje. Přitom další témata, která by armádu přiblížila vlastním občanům a vytvořila pocit sounáležitosti, ve veřejném prostoru prakticky neexistují. Takový přístup jen prohlubuje odstup mezi institucí a veřejností a posiluje myšlenku, že armáda je „jejich“ a ne „naše“.

4. Military Tinder: Proč mladí „swipují vlevo“

Zkuste si představit armádu jako profil na seznamce, který soupeří o pozornost s jinými zaměstnavateli:

Profil armády: Nástupní plat kolem 27 000 Kč, pevná pracovní doba, přísná hierarchie, nutnost plnit rozkazy, fyzická námaha, víceletý služební závazek.

Profil IT firmy: Nástupní plat často 40 000+ Kč, flexibilní pracovní doba, možnost homeoffice, neformální firemní kultura, kariérní růst podle vlastních představ, možnost kdykoli změnit směr.

Které nabídce byste dali přednost?

Podle Českého statistického úřadu dosáhla ve 4. čtvrtletí 2024 průměrná hrubá mzda v Česku 49 229 Kč. Nástupní plat v armádě však zůstává dalece pod touto hranicí, a to i přes postupné navyšování mezd a nabízené benefity.

A pokud se podíváme například na oblast IT, kde jsou platy tradičně vyšší, je rozdíl ještě výraznější. Průměrná mzda v tomto sektoru dosáhla 82 175 Kč, tedy více než jednou tolik, co činí celostátní průměr. Pro mladé lidi, kteří mohou bez problému nastoupit do dobře placených a flexibilních pozic v soukromém sektoru, tak armáda jednoduše nepředstavuje finančně atraktivní volbu.

Nejde však jen o peníze. Data z průzkumů personálních agentur konzistentně ukazují, že dnešní mladí profesionálové nejvíce oceňují autonomii, flexibilitu a smysluplnost práce. Zatímco v civilním sektoru lze nastoupit do práce během pár týdnů, armádní byrokracie tento proces výrazně zpomaluje. A ani po přijetí nejde o rychlou kariéru. Postup na vyšší pozice je pevně svázaný služebními lety a hodnostním řádem. Pro generaci zvyklou na dynamický kariérní růst je to těžko akceptovatelné.

5. Bez příběhu není odhodlání. Armáda už není symbolem hrdinství

Kdysi bylo jasné, kdo je hrdina. Voják v uniformě, který chrání svůj domov, svou rodinu a své hodnoty. Sloužit znamenalo odvahu, čest a závazek k něčemu většímu než vlastní život.

Dnes hrdiny vidíme jinde. Sportovci, kteří překonávají limity. Podnikatelé, kteří budují něco z ničeho. Aktivisté, kteří mění společnost. Obdivujeme ty, kteří mají vizi, vyprávějí silný příběh a inspirují ostatní.

A voják? V očích mladé generace už není tím, kdo píše dějiny. Spíš někým, kdo plní rozkazy. Neptá se proč, jen poslouchá.

Simon Sinek, expert na leadership, říká, že lidé nenásledují to, co děláte, ale proč to děláte. Úspěšné organizace mají jasný smysl, který dává lidem důvod připojit se k nim. Pokud tento smysl chybí, chybí i motivace.

Bez příběhu je armáda jen jedním z mnoha zaměstnavatelů. S nižším platem, pevně danými pravidly a životem, který si člověk nemůže řídit podle sebe. Pokud chce oslovit novou generaci, musí dát jasnou odpověď. Protože bez příběhu není hrdinství. A bez hrdinství není důvod vstoupit do armády.

Problém, který si armáda nechce přiznat

Náborová krize armády není jen otázkou marketingu nebo platů. Jde o hlubší nesoulad mezi jejími hodnotami a světem, ve kterém dnešní generace vyrůstá.

Armáda nabízí stabilitu těm, kteří chtějí flexibilitu. Hierarchii těm, kteří hledají autonomii. Dlouhodobý závazek ve světě krátkodobých vztahů. Nemůže se divit, že to nefunguje.

Problém tak není v mladých lidech. Je v tom, že se armáda nezměnila. Očekává, že nová generace přijme její pravidla, aniž by si sama položila otázku: Jak se můžeme stát institucí, se kterou se lidé ztotožní?

Toto ztotožnění však nevznikne jen úpravou náborových kampaní nebo změnou podmínek služby. Záleží i na tom, jak armáda působí navenek. Její důvěryhodnost nestojí jen na výzbroji a počtech rekrutů, ale i na tom, jak její představitelé vystupují na veřejnosti. Pokud místo respektu vyvolávají kontroverze, ztrácí armáda svou autoritu dřív, než vůbec dostane šanci nové lidi oslovit.

Do této situace navíc vstupují politici, kteří často svým chaotickým jednáním vytvářejí dojem, že je armáda v rozkladu. Když veřejně řeší, že chybí vybavení nebo že armáda potřebuje zásadní reformu, působí to ne jako strategická modernizace, ale jako krizový management. Místo aby její postavení posilovali, dělají z ní problém, který je potřeba „nějak vyřešit“.

Jak upozorňuje sociolog Anthony Giddens, instituce pozdní modernity musí být reflexivní – schopné přehodnocovat své fungování ve světě, který se mění rychleji než kdy dřív. Pokud to armáda nepochopí, bude pro stále větší část společnosti jen vzdálenou institucí, která s jejich životy nemá nic společného. A pokud se s ní lidé neztotožní, nebudou ochotni za ni bojovat.