Proč celá tramvaj mlčela?

Nikdo nezasáhl. Nikdo se neozval. Stáli tam a jen přihlíželi. Proč se ve chvílích, kdy jde o hodně, raději díváme jinam? Odpověď vás možná překvapí…

Nejhorší nebyl křik. Nejhorší bylo ticho

„Byla jsem úplně v šoku, že tramvaj byla plná a ani jeden člověk se nás nezastal.“

Tahle věta o nás vypovídá víc než samotný incident v pražské tramvaji číslo 7. Řidič versus cestující. Kdo začal, kdo koho vyprovokoval, kdo měl pravdu? To jsou otázky, na které odpověď nemám.

Mnohem palčivější je podle mě totiž otázka: Proč celá tramvaj seděla jak zařezaná?

Možná jste i vy byli někdy svědky situace, kdy by bylo potřeba zakročit, ale všichni kolem mlčeli. A možná jste i vy sami zůstali zticha.

Dělá to z vás špatného člověka?

Však on někdo něco udělá

Všichni ten pocit známe. Na veřejnosti se stane něco nepříjemného a my doufáme, že zasáhne někdo jiný. Nejlépe nějaký statný muž, policista, nebo aspoň někdo výřečnější než jsme my. Čím více lidí je kolem, tím víc se uklidňujeme: „Tolik lidí to vidí, určitě někdo něco udělá.“

Jenže nikdo neudělá nic.

Psychologové tomu říkají efekt přihlížejícího. A je to běžná lidská reakce. V roce 1968 psychologové Darley a Latané udělali experiment a zjistili, že když byl člověk sám svědkem nějaké kritické situace, pomohl v 85 % případů. Když tam byli další dva lidé, pomoc klesla na 31 %.

V tramvaji bylo lidí třeba dvacet. Spíš víc. Jaká byla šance, že někdo zasáhne?

Co když je to nějak jinak?

Další klasická myšlenka, která nám bleskne hlavou:

„Možná ten kluk fakt ničil sedačku...“

V nejisté situaci se řídíme reakcemi ostatních. Když nikdo nezasahuje, začneme pochybovat o svém úsudku. „Když nikdo jiný nepovažuje situaci za problém, možná problém neexistuje,“ říká si naše podvědomí.

A tak sedíme, koukáme z okna a předstíráme, že nic nevidíme.

Není to moje věc

V české kultuře máme hluboce zakořeněné přísloví „Nehas, co tě nepálí.“ Nevměšovat se do cizích záležitostí považujeme za ctnost, nikoli za selhání. Částečně to má kořeny v naší historii. Kdo se příliš angažoval proti režimu, mohl na to doplatit.

Navíc MHD je prostředí, kde jsme fyzicky namačkáni jeden na druhého, ale mentálně si každý žijeme ve své bublině. A právě tato anonymita snižuje odpovědnost. Lidem chybí osobní vazba, a proto se necítí motivováni jednat. Sociální psycholog John Drury pak ve svých výzkumech zdůraznil, že lidé jsou ochotnější pomoci, pokud v situaci cítí alespoň minimální pocit sounáležitosti.

Proto psychologové doporučují jednoduchý trik. Když nastoupíte do MHD, na chvíli se rozhlédněte, podívejte se na ostatní cestující a zkuste navázat krátký oční kontakt. Stačí letmý pohled, drobné kývnutí, nenápadný úsměv. Tím dáváte najevo, že vnímáte lidi kolem sebe. Říkáte, že s nimi počítáte. A oni budou počítat s vámi, až se něco semele.

Co když to nestojí za to riziko?

Náš mozek neustále vyhodnocuje náklady potenciálního jednání. Co nám akce přinese a co nás bude stát.

Možná se vám v takových situacích honilo hlavou: „Nechci, aby se to otočilo proti mně.“ Nebo dokonce: „Co když mě napadne taky?“

To je potenciální fyzické ohrožení, které nás drží zpátky. Náš mozek je naprogramovaný vyhýbat se riziku, zejména pokud jde o přímý konflikt s agresivní autoritou.

A pak je tu strach z odsouzení a posměchu. Co když se proti vám postaví celá tramvaj? Co když si to někdo natočí a udělá z vás virální senzaci?

A pokud máte v danou chvíli více prostoru na přemýšlení, může vás napadnout i jiný kalkul: zapojit se znamená komplikace. Možná budete muset svědčit, řešit výslechy nebo se zaplést do zdlouhavého vyšetřování. Pokud převládne pocit, že zasáhnout přinese víc problémů než užitku, pasivita se stává logickou volbou.

On je to přece řidič...

V případě incidentu v tramvaji č. 7 hrála roli ještě jedna věc. Útočníkem byl řidič tramvaje. Člověk v uniformě, autorita. Postavit se proti autoritě je těžší než proti běžnému spolucestujícímu. Jsou v nás tisíce let evoluce, které nás učí respektovat hierarchii.

Stanley Milgram už v 60. letech ukázal, jak jsou běžní lidé ochotni způsobit bolest jiným jen proto, že jim to nařídila osoba v autoritativní pozici. Účastníci jeho experimentu byli ochotní dávat druhým zdánlivě smrtící elektrické šoky, pokud jim to řekl vědec v bílém plášti. Až 65 % účastníků bylo ochotno jít až do konce, jen proto, že to nařídila autorita.

Philip Zimbardo později v Stanfordském vězeňském experimentu ukázal, jak snadno přijímáme role a podřizujeme se systému. Studenti náhodně rozdělení na „vězně“ a „dozorce“ se během pouhých šesti dnů začali chovat podle těchto rolí natolik, že experiment musel být předčasně ukončen.

Když se mezi sebou bavíme o podobných situacích, často říkáme něco jako: „Jasně že bych zasáhl!“ Ale realita v tramvaji číslo 7 ukazuje něco jiného. A nemusíme se za to stydět. Je to prostě lidské.

Místo pomoci natáčíme

„Bála jsem se cokoli říct, proto jsem vše natočila,“ vysvětlovala autorka videa z tramvaje. A lidí s mobilem v ruce bylo více. Fotili. Natáčeli.

Možná jste si toho všimli taky. Je to symptom naší doby. Místo přímé akce vytahujeme telefon a tlačítko nahrávání nám dává falešný pocit, že něco děláme. Psychologové tomu říkají „slacktivismus“ - aktivismus s minimální námahou.

Zajímavé je, jaké psychologické funkce toto natáčení plní. Dává nám alibi. „Já nemůžu zasáhnout, protože natáčím,“ říkáme si, ačkoliv jde vlastně o výmluvu. Zároveň nám to poskytuje morální uspokojení bez skutečného rizika. Cítíme se jako správní občané, kteří dokumentují bezpráví, ale sami se nemusíme vystavit konfrontaci. Natáčení také vytváří iluzi, že problém aktivně řešíme, když ve skutečnosti jen pasivně pozorujeme. A v neposlední řadě přesouvá odpovědnost jinam. „Ať to vyřeší policie, úřady nebo internetová komunita,“ myslíme si, když video sdílíme na sociálních sítích.

Vzniká společnost diváků vlastních životů. Fyzicky přítomných, ale mentálně schovaných za obrazovkami.

Když se z já stane my

Teď si představte jinou verzi příběhu: Někdo v tramvaji řekne klidně: „Pane řidiči, můžete se uklidnit?“ Jiný cestující přikývne. Třetí se postaví blíž.

Najednou se mění dynamika. Z jednotlivců se stává skupina. Sociální psycholog John Drury zjistil, že když se v davu vytvoří pocit kolektivní identity, pasivita se mění v aktivitu. Lidé začnou jednat jako my místo já.

Toho jsme svědky při přírodních katastrofách nebo mimořádných událostech. Cizí lidé si najednou pomáhají, organizují se, spolupracují. Pocit sdílené identity spouští ochotu jednat.

Co tedy můžeme dělat jinak?

Když příště uvidíte konflikt v tramvaji, zkuste:

1. Uvědomte si, že odpovědný(/a) jste i vy. „Někdo musí něco udělat. A ten někdo budu já.“
2. Udělejte první krok. Jakmile jeden zasáhne, přidají se další. Odvaha je nakažlivá.
3. Buďte jednoduše lidští. Stačí říct: „Je všechno v pořádku? Můžu nějak pomoct?“ Žádné hrdinství, jen lidskost.
4. Spojte se s někým dalším. Oční kontakt s jiným cestujícím a tichá otázka: „Myslíte, že bychom měli něco udělat?“ Kývnutí hlavou. Často stačí k prolomení pasivity.
5. Klidná intervence. Místo konfrontace s agresorem oslovte oběť nebo neutrálního cestujícího. Například klidným hlasem požádejte dítě, zda by si mohlo na sedačku hezky sednout, případně se zeptejte oběti: „Nechcete si přesednout?“ Často stačí narušit dynamiku situace a agresor ztratí svou sílu. Jen opatrně, tato technika je pro zkušenější.

Tramvaj číslo 7 nebyla výjimečná. Ale mohla být

Tento příběh není o jedné tramvaji. Je o nás všech a o tom, jak se chováme jako společnost. V anonymních městech jsme ztratili pocit sounáležitosti. Spolucestující pro nás nejsou bližní, ale překážky. Neznáme se, a proto nemáme důvod jeden druhého chránit.

Ale stačí málo. Jeden hlas, jedno gesto, aby se tichá masa diváků proměnila v aktivní skupinu. Když porozumíme tomu, proč mlčíme, můžeme se rozhodnout promluvit.

Až se to příště stane – a ono se to stane – co uděláte vy?