Nové závody ve zbrojení: Kdo zaplatí skutečnou cenu?

Evropa spouští zbrojní program za 800 miliard eur bez veřejné debaty. Česko míří k výdajům 3% HDP. Nikdo se neptá, kdo to zaplatí. Vlády opakují, že „není jiná cesta“. Vrací se mentalita studené války, ale s většími dluhy?

Pamatujete si na tu podivnou atmosféru během covidu? Někdo někde vydal povel, a rázem všichni opakovali, že jediná cesta jsou lockdowny, očkování a různá omezení. Vlády, experti, média jako kdyby se v jednu chvíli domluvili, že není jiné cesty. A teď, o pár let později, tu máme znovu tu samou melodii. Tentokrát se jmenuje zbrojení.

Zní to podobně: musíme, je to nutné, jsme ve válce, kdo chce mír, chystá se na válku. A znovu to zní tak, jako by to všechno najednou přestalo být otázkou k diskusi. Ostatní priority odkládáme. Dluhy neřešíme. Důsledky necháme na později. Hlavně rychle zbrojit. A ideálně společně. A na dluh.

20 bilionů korun na zbraně bez souhlasu občanů

Jak tento nový konsenzus „zbrojit za každou cenu“ vlastně vypadá v praxi?

Evropská unie přišla s plánem s názvem ReArm Europe. V překladu: zbrojit. Hodně a rychle.

Do roku 2030 se má v celé EU protočit až 800 miliard eur (přibližně 20 bilionů korun) na obranu. Ne, to není překlep. 800 miliard eur. Z toho 150 miliard eur (asi 3,75 bilionu korun) má být společný unijní dluh. Jde o půjčky, které si EU vezme na zbrojení a členské státy (tedy my všichni) budou postupně splácet desítky let. Bez referenda. Bez veřejné debaty.

Zbývající část této astronomické částky musí zaplatit členské státy samy, ze svých rozpočtů. Jinými slovy: zaplatí to daňoví poplatníci. Přímo nebo nepřímo. Vyššími daněmi, vyšší inflací, nebo tím, že se bude škrtat jinde.

A co je možná nejzávažnější, nikdo se na to lidí neptá. Nikdo neřekl: „Chcete utratit stovky miliard za zbrojení? Chcete nové dluhy, vyšší úroky, vyšší daně?“ Ne. Bylo rozhodnuto. Ohlášeno. A my máme jen přihlížet.

Kde se bere ten mandát? Kdo a kdy řekl, že společnost si přeje jít cestou masivního zbrojení na dluh? Je to skutečně vůle voličů, nebo jen dohoda politických a ekonomických elit? Žádná strana ve svém volebním programu neměla masivní zbrojení a zadlužení na desítky let dopředu. Voliči nevolili tuto cestu.

Je to ukázkový příklad toho, čemu lze říkat demokratický deficit nadnárodních struktur. Občané nesou náklady, ale na rozhodování se nepodílejí.

Miliardy na zbraně na úkor budoucnosti a jak Česko předhání i Německo

Nejde jen o unijní plán. Jednotlivé země se předhánějí v navyšování vojenských rozpočtů. Německo přihazuje: v roce 2022 bezprostředně po ruské invazi na Ukrajinu schválilo mimořádný fond 100 miliard eur (zhruba 2,5 bilionu korun) na modernizaci své armády. Toto rozhodnutí bylo označováno jako „Zeitenwende“ neboli „bod obratu“ v německé obranné politice. Zatímco oficiálně se Německo zavázalo k 2 % HDP na obranu, v bezpečnostních kruzích se již diskutuje o potřebě navýšit tuto částku ještě více. Základní 2 % HDP představují v případě německé ekonomiky přibližně 80 miliard eur ročně.

Fialově vládě v Česku už 2 % HDP také nestačí. Chce výdaje navyšovat každým rokem o 0,2 % HDP, až do roku 2030. Cíl jsou 3 % HDP. Náš ministr financí to spočítal: každé 1 % navíc stojí 85 miliard korun ročně. To znamená, že při 3 % HDP půjde o závratných 215-220 miliard korun ročně na obranu. To odpovídá téměř celému ročnímu schodku státního rozpočtu! A to je jen začátek. Nákupy tanků, F-35, munice...

Tady se nabízí důležitá otázka o schopnosti naší armády a ministerstva obrany účelně nakládat s takovými prostředky. Už dnes vidíme zakázky, kde vyvstávají pochybnosti o možné nadhodnocené ceně. Co se stane, když takový systém zalijeme dalšími desítkami miliard? Budeme mít silnější obranu, nebo jen více příležitostí k neefektivnímu vynakládání veřejných prostředků?

Dluhová bomba tiká a pravda o číslech, která málokdo zná

Když se kdokoliv ptá, odkud na to všechno vezmeme, uslyší od ministrů stále stejnou mantru: „To není výdaj, to je investice!“ Oblíbená kouzelná formule dnešní doby. Mimochodem stejná, jako jsme slyšeli při covidu. Investice do zdraví, do obnovy, do digitální budoucnosti. Vzpomínáte, jak to dopadlo?

Během pandemie rostl český dluh raketovým tempem. Za posledních pět let se náš veřejný dluh zdvojnásobil z 1,64 bilionu korun (2019) na více než 3,2 bilionu korun (2024). To je naprosto nepředstavitelná částka. Jenom za uplynulé tři roky vlády Petra Fialy (od prosince 2021) celkový deficit dosáhl téměř 937 miliard korun, což v přepočtu na jednoho obyvatele představuje téměř 90 tisíc korun nového dluhu. A to už s pandemií nemá co do činění. A na co vlastně šly ty stovky miliard? Šlo o strategické investice do budoucnosti nebo jen krátkodobá opatření s trvalým dopadem na veřejné finance?

Deficit je nová norma a stomiliardové díry už nikoho neděsí

Tato „pravicová“ vláda zcela normalizovala stomiliardové deficity jako běžnou věc. Jistě, s obřími deficity začal Babiš za covidu, ale tam to mělo aspoň teoretický důvod. Měly to být kompenzace firmám a podpora ekonomiky v krizi. I když s tím nesouhlasím, alespoň šlo o mimořádnou situaci.

Vláda Petra Fialy převzala rozpočet v roce 2022 a od té doby:

• 2021: schodek státního rozpočtu 419,7 miliardy korun (vláda Andreje Babiše, pandemické výdaje)
• 2022: schodek 360,4 miliardy korun (první rok vlády Petra Fialy – rozpočet převzat a upraven během roku)
• 2023: schodek 288,5 miliardy korun (vláda slibovala konsolidaci, ale schodek zůstává velmi vysoký)
• 2024: schodek 288,0 miliardy korun (původně plánováno 252 mld. Kč, skutečnost o 36 miliard horší – cíl nesplněn)

Kumulativní schodek za roky 2022-2024 činí 936,9 miliard korun. I když čísla na první pohled klesají, stále jde o astronomické částky a navíc vidíme, že v posledním roce už pokles zastavil. Nikdo se tomu už nediví. Dluh se stává normou. Stejně jako zbrojení. A to je možná ta největší změna.

Co přinesly tyto astronomické deficity běžným občanům? Především historicky nejvyšší inflaci v novodobých dějinách České republiky - 17,5 % v roce 2022 a 10,7 % v roce 2023. Každý z nás pocítil drastické zdražování potravin, energií i bydlení. I když inflace v roce 2024 klesla na 2,9 %, její dopady stále pociťujeme v cenách, které se už dolů nevrátily.

Další zbrojení financované novým dluhem by mohlo znovu roztočit inflační spirálu. Právě tato vysoká cena deficitů je tím, co platí běžní občané, zatímco výhody čerpají především dodavatelé zbrojního průmyslu.

Zdražené hypotéky a drahé úvěry kvůli zbrojení na dluh

Co to pro nás všechny znamená? Stát, který masivně utrácí v době, kdy už běží spotřeba a ekonomika má své limity, vždy zvyšuje tlak na inflaci. Zbrojní výdaje mají čistě poptávkový charakter - nevytvářejí nabídku ani nezvyšují produktivitu jako investice do vzdělávání nebo infrastruktury. Výsledkem je riziko opětovného inflačního cyklu.

Navíc, rostoucí státní dluh zdražuje peníze pro všechny. Když stát vysává kapitál z trhu, musí lákat investory vyššími výnosy. Výsledek? Dnes stát platí 4,1 %, firmy 6 % a hypotéky stojí 6-7 %. Drahé půjčky pak brzdí investice. Méně bytů, odložené inovace, méně nových podniků. Ekonomika prostě zpomaluje.

Ekonomové tomu říkají efekt vytěsnění. Když stát masivně investuje (nebo spíš utrácí) a financuje to dluhem, banky a investoři raději půjčují státu, který má jistější návratnost, než podnikům nebo občanům. To pak ve výsledku znamená méně soukromých investic, méně inovací, méně pracovních míst v produktivních odvětvích. Mění se tím samotná struktura ekonomiky od podnikatelského rozvoje ke státním zakázkám.

V praxi jde o systematické přesouvání zdrojů ze soukromé sféry do rukou vybraných korporací napojených na zbrojní průmysl a státní struktury. Vzniká tak nová forma propojení mezi státem a velkým kapitálem, která spotřebovává stále větší část společenského bohatství a podřizuje ekonomiku silové logice. Blahobyt běžných občanů ustupuje do pozadí, zatímco vojensko-průmyslový komplex posiluje svou moc.

Konkrétně vidíme třeba pokles hypotečního trhu z 500 miliard korun nových úvěrů (2021) na 150 miliard korun (2023). Podíl bank na státním dluhu zároveň vzrostl z 25 % (2021) na 35 % (2023). Podle dat ČSÚ klesl podíl soukromých investic na HDP z 25,1 % (2019) na přibližně 22,5 % (2023). Soukromý sektor se stahuje, zatímco stát utrácí víc.

A pokud tyto zakázky míří do zbrojního průmyslu, kde se peníze sice protočí, ale málokdy vytvoří dlouhodobou přidanou hodnotu, pak je celkový dopad pro společnost spíš negativní. Výdaje na zbrojení tak vytlačí jiné investice.

Mýtus o zázračném multiplikátoru a realita Fialových slibů

Jak tuto situaci obhajuje premiér? Fiala veřejně tvrdí, že výdaje na obranu mají výrazný „multiplikátor“. Na tiskové konferenci v únoru 2025 to řekl zcela explicitně: „Jedna koruna rozumně vynaložená na obranu znamená další tři koruny do ekonomiky. Investice do obrany jsou dobře vynaložené peníze.“

Toto tvrzení však neodpovídá ekonomické realitě. Podle studií držitele Nobelovy ceny Josepha Stiglitze a dalších nezávislých ekonomů mají zbrojní výdaje multiplikační efekt typicky jen 0,6-1,5. To je až pětkrát méně, než tvrdí premiér. Zbrojařské zakázky sice zaměstnají několik firem a jejich dodavatele, ale jejich schopnost pozvednout celou ekonomiku je velmi omezená.

Klíčový problém je v tom, že zbrojení nepřispívá k budoucí konkurenceschopnosti České republiky. Peníze investované do vědy, umělé inteligence, nanotechnologií nebo robotiky by vytvořily mnohem silnější základy pro dlouhodobou prosperitu. A nešlo by jen o nové technologie.

Tradiční české strojírenství, automobilový průmysl, který nyní čelí nákladné transformaci, a další exportní odvětví dusí vysoké ceny energií a rostoucí byrokracie. Tyto sektory zaměstnávají statisíce lidí, odvádějí značné daně a tvoří skutečnou páteř naší ekonomiky. Právě ony by si zasloužily systematickou podporu.

Investice do těchto oblastí by přinesly skutečnou dlouhodobou návratnost - trvalou přidanou hodnotu, exportní potenciál a prosperitu, z níž by mohli těžit všichni občané, nikoliv jen úzká skupina firem napojených na zbrojní zakázky.

Jak se zbrojení přímo dotkne vašeho života a veřejných služeb

Dáte-li peníze na jedno, nevyjde vám na druhé. Takhle funguje každý rozpočet, rodinný i státní. Pokud máme dát 3 % HDP na obranu, něco jiného dostane méně. A dopady pocítí každý z nás.

Oblasti, které pravděpodobně dostanou méně, jsou zřejmé:

Školství: Děti, které by potřebovaly moderní učebny. Učitelé, kteří odcházejí ze školství za lepšími platy jinam.

Zdravotnictví: Čekací doby na specializované vyšetření. Náhrada dosluhujících přístrojů. Investice do vědeckého výzkumu.

Ekonomika: Podpora inovací a digitalizace českých firem. Pomoc podnikatelům dusícím se pod tíhou byrokracie.

Společnost: Dostupnost bydlení pro mladé rodiny. Důstojné stáří pro seniory. Začlenění hendikepovaných do běžného života.

Infrastruktura: Dokončení klíčových dopravních staveb. Modernizace železnic. Opravy stárnoucích mostů.

Za těmi položkami jsou skuteční lidé. Učitelé, kteří od státu chtěli důstojný plat. Pacienti, kteří čekají na operaci. Mladé rodiny, které nemohou dosáhnout na vlastní bydlení. Pendleři ve vlacích, které stále nejezdí na čas.

Představte si 300 miliard korun ročně, které půjdou jen na obsluhu dluhu a zbrojení. To je balík peněz, který už nebude možné přesunout nikam jinam. A až přijde další krize, budeme se divit, proč nemáme rezervy.

Fakta na stůl (místo zbraní a peněz)

Takže si to shrňme:

• EU: 800 miliard € na zbraně. Nikdo se vás neptá.
• ČR: 215 miliard Kč ročně na armádu. Víc než rozpočet školství.
• Fialův „multiplikátor 3“ = nepravda. Experti uvádí: 0,6-1,5.
• Dluh: +937 miliard za tři roky. 90.000 Kč na každé dítě.
• Inflace: Po masivních výdajích za covidu dosáhla 17,5 % v roce 2022 a 10,7 % v roce 2023. Hrozí nám podobný scénář.
• Méně: školy, nemocnice, důchody. Více: tanky, rakety, zbraně.
• Investice do zbrojení = dluh pro příští generace.

Otázka je jednoduchá: Je tohle cesta, kterou chceme jít?

Možná je na čase si znovu položit tu nejzákladnější otázku: Chceme žít ve společnosti, která víc než ve své děti věří svým zbraním?