Konec středu: Proč lidem bereme hlas a pak se divíme, koho volí

Média a odborníci varují, že demokracii ohrožují extremisté. Skutečnost je možná přesně opačná. Co když lidé nejsou radikální, ale jen už mají dost nálepkování od těch, kdo se prohlašují za její ochránce?

Znepokojení nad údajně rostoucím extremismem zaznívá stále hlasitěji. Časopisy, analytici i politici se shodují, že lidé se radikalizují, politický střed mizí a voliči směřují ke krajnostem. Jenže data říkají něco jiného.

Podle aktuálních údajů CVVM z podzimu 2024 se k politickému středu hlásí stabilní a dokonce mírně rostoucí podíl obyvatel. Střed tedy nemizí, spíš nemá kdo by jej zastupoval. Vypadá to, že nám střed z politiky emigroval neznámo kam, zatímco jeho voliči zůstali opuštěni.

Demokracie jen pro poslušné: buď jste s námi, nebo proti nám

V dnešní politické debatě se už téměř automaticky nálepkují lidé s jinými názory. Upozorníte na ekonomickou náročnost Green Dealu? Jste dezolát. Máte obavy z nekontrolované migrace? Jste xenofob. Účastníte se protivládní demonstrace? Jste proruský agent.

Ukázkovým příkladem tohoto přístupu je premiér Petr Fiala, který označil demonstraci na Václavském náměstí v září 2022 za akci svolanou „silami, které se hlásí k proruské orientaci, blízké extremistickým pozicím a jsou proti zájmům České republiky“. Podobně se vyjádřil i v březnu 2023, když demonstranty rovnou nálepkoval jako „provokatéry podporující ruskou propagandu“. Namísto snahy pochopit, proč lidé demonstrují – zda nemají oprávněné obavy o své živobytí či budoucnost – bylo jednodušší je všechny hodit do jednoho pytle jako „proruské síly“.

Právě tady by politikům prospělo trochu té empatie, kterou tak často zmiňují ve svých projevech. Lidé s jinými názory nejsou automaticky nepřátelé státu. Obvykle jen chtějí být vyslyšeni. Když nejvyšší politik země vysloví tak závažné obvinění vůči vlastním občanům, měl by být první, kdo ukáže, jak vypadá věcná diskuse založená na argumentech, ne na nálepkách.

Demokracie dnes připomíná exkluzivní klub, který přijímá jen ty, kdo mají správnou klubovou kartu. Ostatní zůstávají za dveřmi s nálepkou „podezřelý“. Jak výstižně napsal americký historik Christopher Lasch ve své knize Vzpoura elit a zrada demokracie: „Jakmile je znalost ztotožněna s ideologií, není už třeba s oponenty diskutovat – stačí je označit za politicky podezřelé.“

Střed zůstává, jen jeho zástupci odešli

Mnoho lidí, kteří dnes hledají politickou alternativu, nejsou žádní extremisté. Donedávna volili tradiční demokratické strany a věřili systému. Pak přišla válka na Ukrajině, energetická krize, inflace a existenční nejistota – a s nimi otázky, na které nedostali odpovědi. Výsledkem je ztráta důvěry.

V článku Vojenský rozpočet roste: Jak se změní naše společnost? jsem popisoval, jak se s každou novou miliardou na zbrojení mění vztah mezi státem a jeho občany. Není divu, že lidé začali pochybovat o směřování země, kde politické elity považují nákup tanků za důležitější než dostupné bydlení nebo ekonomickou stabilitu běžných rodin.

Odpovědi na otázky občanů zřejmě odletěly vládním speciálem na summit do Bruselu a zapomněly se vrátit. Namísto dialogu voliči dostali nálepky. Z občanů se stali podezřelí. Mnozí proto začali pochybovat: změnili se oni, nebo politici, kterým důvěřovali?

Většina dojde k logickému závěru: byli to politici, kdo změnil přístup. Proto teď lidé – voliči, hledají jiné možnosti. Ne z extremismu, ale protože se cítí opuštěni těmi, kteří je měli zastupovat. Místo partnerského rozhovoru přišlo školení, místo důvěry mentorování. Politici se proměnili v učitele, kteří zapomněli, že hodina skončila a třída je dávno prázdná.

Hlas už nestačí, je třeba souhlas

Zmíněný historik Lasch také napsal: „Dnešní elity se stáhly do vlastních světů, které jsou stále více odděleny od společnosti jako celku, a s problémy běžných lidí jsou seznámeny pouze zprostředkovaně.“ Nejspíš z ranního přehledu tisku mezi dvěma konferenčními hovory.

Lash také varoval, že „politika se stala souborem ideologických gest, zatímco skutečné problémy zůstávají neřešeny“. Přesně tento rozpor mezi řečí a realitou vede k frustraci. Lidé zjišťují, že nestačí volit, nestačí mluvit, musí souhlasit. Jinak jsou rovnou obžalováni.

Sociologové tento fenomén označují jako „symbolické násilí“, tj. situaci, kdy dominující (nikoli nutně početně) skupina vnucuje své hodnoty a interpretace celé společnosti tak nenápadně, že to většina přijímá jako přirozený stav věcí. V českém kontextu vidíme, jak je kritika určitých politik označována za nepřijatelnou nebo dokonce nebezpečnou. Jako bychom žili v době, kdy je povinné tleskat i špatným představením.

Strategická komunikace jako forma převýchovy

Místo otevřené diskuze dnes máme strategickou komunikaci. Ta neurčuje, jak události vysvětlit, ale jak je vnímat. Podle vládního týmu pro strategickou komunikaci není cílem informovat veřejnost, ale chránit ji před údajnými dezinformacemi. Jinými slovy, úkolem není svět vysvětlit, ale nařídit, jak o něm přemýšlet. Když fakta nekorespondují s názorem vlády, tím hůř pro fakta.

Tento komunikační model se neomezuje jen na média, ale projevuje se i v praktické politice. Ministerstvo průmyslu a obchodu ve spolupráci s Ministerstvem vnitra v březnu 2025 připravilo návrh vyhlášky umožňující plošné sledování internetové aktivity občanů. Po vlně kritiky vláda couvla, ale samotný fakt, že se něco takového připravovalo, je alarmující. Vláda nejprve mlčela, pak o ničem nevěděla, nakonec šlo prý jen o „interní podklad“. Totalitní puzzle má zřejmě víc dílků, než jsme tušili.

Za touto schopností popírat realitu stojí to, čemu psychologové říkají „skupinové myšlení“. Jde o fenomén, kdy se parta lidí uzavře do své sociální bubliny a začne věřit, že mají patent na rozum. Vzájemně se utvrzují v iluzi vlastní neomylnosti, až ztratí jakýkoliv kontakt s realitou. Člověk by za nimi mohl poslat parní válec a oni by ho přesvědčovali, že jde o ekologický dopravní prostředek na alternativní pohon.

Přesně to vidíme u současné politické reprezentace. Kritická reflexe jejich kroků je asi tak žádoucí jako vegetariánské menu na zabijačce. Tleská se jim, když něco pokazí, a děkuje, když to zkazí ještě víc. Jejich neochvějná víra ve vlastní neomylnost by zasloužila Nobelovu cenu za odolnost.

Co s tím? Naslouchat místo poučování

Dnešní situace není výsledkem radikalizace společnosti, ale důsledkem postupného podmiňování demokracie absolutním souhlasem. Opozice často upozorňuje, že politická diskuse je jen předstíraná, a že skutečný dialog nahradilo silové prosazování zájmů vládnoucí většiny.

Pokud chceme věci změnit, nemusíme převychovávat voliče. Musí se změnit přístup politiků k lidem. Možná by stačilo, kdyby si naši zástupci občas připomněli, že jsou tu pro nás, ne my pro ně. Kdyby si vzpomněli, že každý hlas, který dostali, je projevem důvěry od člověka, který doufal, že bude vyslyšen. Tato prostá lidská pokora v našem veřejném prostoru bohužel chybí. Jako by někteří zapomněli, že úřad neznamená nadřazenost, ale zodpovědnost.

Jak by taková změna v přístupu mohla vypadat v praxi? Stačily by tři jednoduché kroky:

1. Naslouchat voličům místo poučování.
2. Otevřeně přiznat chyby místo mlžení.
3. Hledat shodu místo prosazování ideové čistoty.

Pak se ukáže, že lidé nejsou extremisté. Jen už nechtějí být označováni za nepřátele pouze proto, že mají otázky. Politický střed totiž z naší země nezmizel, jak se nám někteří snaží namluvit. Zmizel pouze z politiky. Lidé zůstali tam, kde byli vždy, uprostřed každodenních starostí, nadějí a pochybností. Jsou to politici, kdo odešel. Možná je čas, aby se vrátili.