Zloděj křičí chyťte zloděje!

Slovenský premiér Igor Matovič je extrémem. Plodem hlubokého společenského zoufalství našich východních bratří.

Ve zdejší novinářské obci existují naivky, jež vzývají povstání blíže neurčitého „českého Matoviče“. Domácí mutaci vítěze nad slovenským politickým hegemonem – zdiskreditovaným Smerem. Zní to úderně, ale označit tuhle tužbu za nerozum je naprosté charakterizační minimum. Premiér Igor Matovič se totiž nejvíce jeví být plodem hlubokého společenského zoufalství našich východních bratří. Určitým extrémem, jenž postupně dostal příležitost v čele zklamané pospolitosti.

Ani nejčerstvější důkaz, novinka, že není předseda bratislavské vlády schopen bez podvodu vystudovat vysokou školu, není zrovna novinkou. Jde o obnošenou vestu, slovenskými žurnalisty publikovanou již před lety. Jen jí teď voliči odmítli vnímat. A jak na propírání plagiátu, který příslušná Komenského univerzita prohlásila za text neobhajitelný sám o sobě, reaguje „autor“? Bezostyšným prohlášením se za zloděje. Přitom jeho úspěch vyrostl z neustálého odhalování zlodějin mocenské konkurence. Inu, zase jednou zloděj křičí: „Chyťte zloděje!“ Chudák Komenský...

A cože na kauzu říká samotný slovenský lid? Ani moc nepřekvapuje, Matovič se stále těší největší přízni. Má kus štěstí, působí ve středoevropské kultuře, přičemž se jeho údajní sociálnědemokratičtí předchůdci překonávali ve špinavostech. Nadto je podobných „studijních“ případů ve vrcholné politice pod Tatrami hezká řádka. Tudíž je laťka hodně, hodně nízko. Ani hlasování o důvěře kabinetu tak Matovičovi nemohlo neprojít v klidu!

Lze tu přirozeně spatřit i veletucet paralel s tuzemským prostředím. Včetně „vzdělávání“ našich často hrubě nevzdělaných politiků či jejich systematického zneužívání vzdělávacího systému k systémové korupci. Koneckonců mnozí významní čeští politici a byznysmeni, včetně bývalého jihomoravského hejtmana, absolvovali na někdy velmi podivných slovenských vysokých.

Přidám k tomu mimořádnou osobní zkušenost. Před mnoha lety jsem se dostal do kontaktu s nejmenovanou moravskou, dnes už neexistující privátní pedagogickou institucí. Do jejího „SRPŠ“, mezi „rodiče a přátele školy“ náleželi hned tři senátoři (všichni, tuším, za pravici), kteří neustále tvrdě lobbovali za nové studijní programy, jež jim pochopitelně nechtěla Akreditační komise pod vedením profesorky Vladimíry Dvořákové udělit. Na téže škole mimochodem za krajně podezřelých okolností vystudoval též jeden brněnský primátor, přičemž tamější vyučující vyprávěli, že mezi svérázně graduovanými by se potentátů našlo víc. Že ryba smrdí od hlavy bylo fakt znát i tady. Rektor školy dokonce mezi čtyřma očima svěřoval, kterak se zcela nekompetentní majitel se smíchem chlubí diplomem z plzeňských práv, kam nikdy ani nepáchl. Na Slovensku si pak tentýž, když mu v Čechách začala hořet půda pod nohama, obstaral rovněž malý doktorát...

Poté, co tedy následně propukla nechvalně proslulá aféra Západočeské univerzity, kde ve skutečnosti existovalo závažných problémů vícero, bylo vcelku nabíledni, oč nejspíš běží. Netoliko o běžnou korupci, nýbrž patrně také o promyšlený pokus některých kruhů dosadit si do státní správy své lidi. Infikovat ji „dobře vybranými“ absolventy.

Plzeňská aféra nebyla ale bohužel nikdy důkladně rozkryta, třebaže se o to zmíněná politoložka Dvořáková z právě uvedených důvodů velice snažila. Protitlaky šly zjevně ze všech stran! Problémy i proto samozřejmě pokračují dál. Každá druhá ministerská sekretářka s ambicemi, dejme tomu taková Jana Nečasová, absolvovala na pražské Univerzitě Jana Amose Komenského. Nebo když se ukáže plagiátorství profesora historie našeho nejstaršího vysokého učení, okamžitě se ho zuřivě zastává jeho politicky ctižádostivý nadřízený, totiž rektor. Navíc si při té příležitosti s Karlovou univerzitou vyřizuje účty – zřejmě přeneseně i doslova – další pražská „těžká váha“, Vysoká škola ekonomická.

O nespočtu podobných případů (jedním z posledních se stala kauza přijímaček na ostravské medicíně) by šlo psát až do Vánoc. Nejméně. Jestli z nich totiž něco vyplývá, je to hluboký vnitřní rozklad naší společnosti. Jen kolik usvědčených plagiátorů najdeme mezi našimi polistopadovými vrcholnými politiky! Pouhou namátkou lze vybrat zhusta moralizujícího Marku Bendu, Taťánu Malou s jejím směšným opisováním o chovu králíků anebo Ivanu Řápkovou, z jejíhož jména dokonce vzešel sarkastický pojem pro podvodné psaní – „zvětšené řápkování“.

Ano, můžeme se uklidňovat, že bude líp a všechno to není tak hrozné. Pro budoucnost národa a státu nijak nebezpečné. Horších devalvací duchovních statků bylo či je přece nepřeberně. Vždyť za „mafiánského demokrata“ Jelcina, jak se vypráví, stávali běžně na ruských nádražích chlápci s lakonickými transparenty: „Diplomy“. Takhle daleko my přece nikdy nebudeme, viďte?

Obdobný text publikoval Deník(.cz)