Volební předskokani

Letošní volby jsou předskokanem, nástřelem boje o sněmovnu. A partajní potkani proto opouštějí potápějící se loď. 

(Komentář publikoval slovenský deník Pravda)

Hned zkraje října se v Česku uskuteční volby. De facto dvojvolby. Zahrnují jak hlasování o třinácti krajských samosprávách, tak i hlasování do horní komory parlamentu. Senátu, který je oproti dolní komoře, pravomocemi daleko vybavenější Poslanecké sněmovně, doplňován po třetinách co dva roky a z hlediska základního zákona není rozpustitelný.

O obou kláních se však politologové obvykle vyjadřují s jistým despektem. Prý jde o mocenské zápolení „druhého řádu“. Bohužel to není zrovna nepravda. Navíc společně přímo symbolizují některé nedokonalosti v uspořádání země.

Určité kraje vznikly vysloveně nešikovně. Jako příliš malé, uměle vytvořené celky bez jakýchkoliv         historických kořenů. Krajská zastupitelstva sice disponují zákonodárnou iniciativou, nicméně v praxi je to s její realizací o dost složitější než v paragrafech ústavy. Navíc existuje nemalá závislost „místních vlád“ na blahovůli ústřední pražské exekutivy, což je asi nejpatrnější v oblasti finanční. I proto se stále znovu a znovu vynořují kritické názory, že takto postavenou regionální samosprávu, která je spíš převodní pákou než čímkoliv jiným, může hravě nahradit správa státní.  

Hodnotu zápasu o českou horní komoru zase omezuje fakt, že byť senát lépe vystihuje změny společenskopolitických nálad, nemůže je následně nijak dobře projevovat. Těleso, mající být jakousi „radou starších“ (čtyřiceti let), totiž kupříkladu nerozhoduje o státním rozpočtu. A pokud odmítne mínění nedaleké dolní komory, v přetlačované se senátory poslancům postačí 101 hlasů.

Dotčené nevýhody „krajských vlád“ a horní komory cítí dobře též voliči. Svou nelibost dávají najevo především zákonodárcům, když „hlasují nohama“. K volebním urnách pravidelně přicházívá pouze zlomek oprávněných. Speciálně ve druhém kole senátních voleb. Panuje představa, že překrásný Valdštejnský palác by se dal využít účelněji (kdysi tam třeba sídlilo Ministerstvo kultury), stejně jako peníze na tučné platy příslušných zástupců lidu. Tím víc, jestliže se mnozí kandidáti ani příliš netají, co od křesla v horní komoře čekají: zasloužený odpočinek nezrušitelného šestiletého mandátu na konec kariéry.

Zatímco se tedy senátoři – leckdy politici vysloveně druhé, třetí jakosti – nikdy nezbavili nálepky příživníků a nejvíce představují jakýsi nekonečný hromosvod lidových frustrací, kraje jsou na tom přeci jen o poznání lépe. Byť zároveň poskytly už přehršli důkazů, jak snadno a rychle se v některých oblastech dokáží zformovat nerozborná mafiánská bratrstva se svými penězovody.

Obě stručné charakteristiky veřejné moci jsou v pozoruhodné harmonii s jednáním obou vládních stran. Hnutí ANO 2011 premiéra slovenského původu Babiše a takříkajíc dodělávající sociální demokracie ministra vnitra Hamáčka. Ministerský předseda patří k nejbohatším Čechům a jeho vůle v hnutí jest zákonem. S jeho majetkem a osobností nejsilnější partaj vstává i padá, z koaliční ČSSD se prakticky stal její satelit. Uspět v regionech by proto babišovcům náramně konvenovalo, kdežto Senát někde klidně i vypouštějí. Přenechávají ho bezzubé opozici. Vícekrát v něm totiž pro nedostatek nových kádrů selhali a staré ještě nemají. Oproti tomu Lidový dům drží zkrachovalých figurek „neúrekom“, zato peněz (za mandáty) stále míň. Nejbezohlednější ze socdemokratů proto kandidují v krajích či do horní komory oproštěni od dosavadní staré politické značky... 

Potkani opouštějí loď, toť jednoduché. Letošní hlasování jsou zjevně předskokany hlasování napřesrok. Průzkumy bojem před zápasem o dolní komoru, a tím pádem i osud jistých vůdčích figur...