Válka o Černou zahradu

Historie se opakuje. Někdy zjevně, jindy plíživě. Dnes se mezinárodní situace začíná podobat poměrům ve 30. letech...!

Každičká doba v sobě nese všechny doby předchozí. Jejich stopy jsou pokaždé přítomné, jde jen o jejich míru. Tu jsou větší, tu menší, ale vždycky jsou. Což je dobré mít pořád na paměti, pokud chceme líp porozumět přítomnosti, nebo dokonce – nedej bože – logicky odhadovat budoucnost.

Ukázky věčného prolínání časových rovin zříme dennodenně také v politickém životě. Někdy může jít o myšlenkové stereotypy, jakými se vyznačuje segment západních elit, jež patrně uvízly v pro ně pohodlných 90. letech minulého století. Následkem je ovšem malá schopnost přizpůsobení se časům novým, v nichž je pohodlí dávno pryč. Kdy rostou nové mocnosti (ČLR), bývalí ochránci odcházejí (USA) a z dosavadních spojenců se stávají nepřátelé (Turecko). V něčem podobná bylo koneckonců mezinárodní situace také v letech třicátých…

Jiné historie se opakují méně plíživě, třebaže s těmi předchozími zatraceně souvisejí. Například před několika dny se nám opět připomenul jeden takzvaně zamrzlý ozbrojený konflikt. Dědictví rozpadu Sovětského svazu, z něhož postupně vyrostla slušná hrstka nejrozličnějších lidských jatek, jejichž řešení vězí v nedohlednu. Existuje-li pak o něj vůbec nějaký zájem. Sem koneckonců rovněž náleží také nyní poněkud umrtvené zabíjení na východní Ukrajině.

V našem případě jde o trochu jinou potíž. O další zamrzlý konflikt, který už poněkolikáté získal horkou podobu a projevuje se tím, že hranice mezi dotčenými státy netvoří celnice, nýbrž zákopy. Nikdy pořádně neukončený konflikt Arménie s Ázerbájdžánem roztál tentokrát „příznačně“ v polovině července. Byť trval krátce, obě nepřátelské armády při něm patrně rychle vlastním veřejnostem připomněly, proč má být stále tolik jejich peněz vynakládáno na vysoké militární rozpočty. Přivodily si při něm totiž řadu ztrát na životech, a to včetně nějakých těch vysokých šarží...

Našinec ví o obou národních entitách a jejich vleklé, kavkazské nenávisti obvykle pramálo; o Arméncích ještě tak tuší, že dali světu medovník; jenže to bude vážně vše. Přitom vražedné sousedství dotčených států na strategickém Kavkazu je kromobyčejnou manifestací toho, jak se někdy i dávné křivdy mohou stále zpřítomňovat a tvořit jakousi „časovou smyčku“. Výhodnou též z hlediska velmocí vměšujících se do důležité oblasti. A že jich tu během posledních sta let projevila své zájmy slušná řádka!

Tenze mezi křesťanskými Armény a muslimskými Azery jsou značně starého data, a třebaže předchozí existence federálního gigantu, tj. SSSR, poněkud tlumila vzájemné animozity, s jeho oslabováním opětovně posílila stará nepřátelství. Navazující na celou řadu dějinných faktů či jejich interpretace. Včetně arménské genocidy ze strany Turků (příbuzných Ázerbájdžánců), ale i mezinárodně reflektované boje obou entit z konce 1. světové války. Přičemž stojí za pozornost, že jejich konflikty, propuknuvší koncem osmdesátých let, významně zvýšily tehdejší neklid a nestabilitu v sovětské superstátnosti. Tudíž se nepřímo podílely na definitivním pádu jednoho z pólů studené války.

Rozhodujícím momentem, po němž koncem osmdesátých let odstartovala regulérní vojna s desítkami tisíc mrtvých či zraněných, nebo též etnickým čištěním, byl spor o oboustranně uctívané území Náhorního Karabachu. Nevelkého hornatého regionu, dnes zdánlivě samostatné republiky, jejíž neodvislost prakticky nikdo neuznává. Oba národy se s jejím územím každopádně cítí hluboce symbolicky (i jinak) spjaty. Ázerbájdžánská kultura zde spatřuje počátky svého písemnictví, Arménie zase odkazuje na mimořádný kulturní význam oblasti pro evoluci lidu, jenž se prohlašuje prvním kompletně křesťanským.

Nastala tím dost unikátní situace. Zatímco drtivá většina podobně intenzivních válek vypuká – ať se maskují jakýmkoliv vyšším principem mravním – pro ropu, uhlí, zlato, démanty, průmysl, přístup k moři a bůh ví, co ještě „duchovního“, zde se výchozím okamžikem stala především emocionální vazba k chudičké oblasti s minimem surovin nebo továren.

Navzdory všem tehdejším očekáváním válku, jíž ohraničuje příměří z roku 1994, vyhrál Jerevan. S tím se však Ázerbájdžánci, jak vidno, nikdy nesmířili. „Náhorní Černá zahrada“, jak se dá jméno pseudostátečku přeložit, je pro ně příliš cenná. Svým způsobem je cenná také pro jiné. Už její samotný název nám leccos naznačuje. Sestává totiž ze slov hned tří „imperialistických“ jazyků – ruštiny, turečtiny a perštiny. Ani jedna ze tří naznačených mocností pak nechyběla ani při diplomatickém rokování po posledních útocích, z jejichž vyprovokování se samozřejmě obě válčící země vzájemně urputně obviňují...

Konflikt věru nemá a snad ani nemůže mít konce. Hodí se do strategických plánů kdekoho v širším regionu. Rusko si z Arménie vytvořilo ekonomický protektorát, na straně Baku bude vždy Ankara. Zvláště teď, když tamější prezident Erdogan probouzí osmanské sentimenty a vysmívá se naivitě Západu.

Obdobný text publikovala Mladá fronta