Ukrajinské prezidentské volby – souboj triády oligarchů

Otřesných okolností ukrajinských prezidentských voleb by se našlo "neúrekom", ale vážně to není zásadní. Je lhostejné, kdo z triády favorizovaných oligarchů zvítězí. Zásadní změny k lepšímu nepřinese Ukrajině nikdo. 

Ukrajinská republika je na tom prachbídně. Revoluční barvy vybledly a dohromady nikdo neví, co dál, i kdyby se snad tvářil jako Děd Vševěd. Přitom někteří z kandidátů k tomu mají v tamější prezidentské kampani samozřejmě blízko. Stylizují se do spasitelů země, představují recepty na skvělý život lidu, ale prakticky se nedá pochybovat, že ať zvítězí kdokoli, jeho vládnutí nepůjde hladce. Na bedrech mu spočinou problémy se zemí, která bojuje s demografickou katastrofou, jejíž ekonomické potíže se nelepší, dřívější nebetyčná korupce vystřelila až ke hvězdám (například skrze armádní zakázky) a o řešení pět let trvající (zamrzlé) vojny na východě mnozí z aktérů ani nestojí.

Zprvu jsme byli zasypáváni „zjevenými pravdami“, jež bohužel někteří doteď papouškují. Hlavně, že Ukrajina se po „Majdanu“ a následných událostech (tj. po státním převratu, do nějž se různorodě vměšovaly zájmy USA, EU a Ruska) vydává šťastným směrem. Cestou do slunce, co tentokrát svítí na Západě. Mnozí to tak upřímně cítili; nebylo divu, když se v reportážích zjevovali prostí lidé, vykřikující o touze začlenit se brzičko do „Sojůzu“ neboli Unie. Evropské unie.

Uplynulo pět let od doby, kdy politici „vyspělého světa“ vyjížděli na Ukrajinu horovat za to,  že Moskva se nemá co míchat do vnitřních poměrů země. Pět let vlády „čokoládového krále“ Porošenka, který byl zvolen – zdůrazněme, že za velmi zvláštních společenských poměrů – hned v prvním kole. Pět let překotných i krvavých událostí, během niž se mnohé palčivé problémy zkorumpovaného státu spíše ještě prohloubily, než aby se alespoň dílčím způsobem zlepšovaly. Pamětníci ukrajinského politického vývoje si proto mohou uštěpačně vybavit důsledky někdejší „oranžové revoluce“. Nápadně podobné „Majdanu“ také stejně jednostranným hodnocením našimi veřejnoprávními médii.   

Už jsem naznačil, že je svým způsobem podružné, kdo z nějakých čtyř desítek uchazečů o „trůn“ bude „první na pásce“ v nadcházejících prezidentských volbách. Jejich první kolo bylo vypsáno na poslední březen a může znít symbolicky, kdy mají vyhlásit skrutinium – na Apríla. Ono to totiž na pořádný kanadský žertík vypadá, jelikož celek s poněkud nejasnými hranicemi (ztráta Krymu se zdá definitivní a odpadlické východní regiony se pod Kyjev stěží vrátí) nemá tak jako tak dobré vyhlídky. O to vřeleji je ovšem všeobecně vítána ona vize vykupitele.

Dosavadní hlava státu svůj plán má. Snaží se rozdmýchávat pocit národního ohrožení. Vyvěšuje billboardy s nápisy „Porošenko, nebo Putin“, užívá šovinistickou rétoriku o „moskalech“ a  tolerovány jsou manifestace krajně pravicových sil. Nejdostupnější prostředek k získávání bodů u dezorientované veřejnosti je proto jasný – občanská válka s mohutným vměšováním Ruské federace. Za ty roky údajně stála přes 13 000 životů, a protože boj vůči imperiálním zájmům Kremlu přinášel nově vládnoucí ukrajinské garnituře výhody, rozpoznáváme nesmírně cynickou potřebu napětí s velmocí dále živit. Zvláště potom před volbami.

Navzdory tomu jsou průzkumy veřejného mínění dosti výmluvné. Odpovídají-li realitě a sčítání hlasů proběhne standardně, může oligarcha Porošenko skončit až s „bronzovou medailí“ a druhého kola se tudíž 21. dubna neúčastnit. Čímž by se vlastně opakoval jev, jenž je jinak dost netypický a nepřímo svědčí o instabilitě země: s výjimkou Leonida D. Kučmy zatím funkci neobhájil žádný prezident nezávislé Ukrajinské republiky.

Stávající první občan vbíhá do cílové rovinky nechutného předvolebního závodu jako spíše outsider, leč kdo případně na jeho místo? Sociologické průzkumy před něj obvykle s těsným náskokem staví Julii Timošenkovou. „Plynovou“, nebo možná výmluvněji „plynárenskou“, princeznu, za níž se také táhne hezká řádka hříchů a hříšků z minulosti. Jestliže se stane postavou ve druhém, rozhodujícím kole voleb, střetne se s komikem Vladimírem Zelenským. Televizním šoumenem, jehož úspěch nevykvetl do překvapivé košatosti z kořenů politického vzdělání nebo zkoušeností, nýbrž naopak. Jemu je nepolíbenost skutečnou veřejnou činností hlavní devizou. Víceméně se coby zatím favorizovaný kandidát na nejvýznamnější ústavní pozici nejvíce podobá jím ztvárněné postavě učitele, jehož náhodně sdílené video nadávání na poměry katapultuje do popředí.

Zelenský je víceméně postavou virtuální, „válí“ na sociálních sítích a ztělesňuje pořádný vztek obyvatelstva. Jenže tady leží zakopán ukrajinský pes! Ačkoli se může občanstvu stand-up komik jevit jako dosavadní špínou nepotřísněný, jde o bílého koně. V sedle mu rajtuje další magnát jménem Kolomojský, jenž kvůli rivalu Porošenkovi přišel o hromadu peněz. A který tak „v zájmu ukrajinského lidu“ touží po jistých změnách. Existují navíc mínění, že vlivný boháč nenechává nic náhodě a vrátka si též otevřel ke kandidátce Timošenkové.

Otřesných okolností prezidentských voleb by se našlo „neúrekom“, ale vážně to není tak zásadní. Je doopravdy lhostejné, kdo z triády oligarchů zvítězí. Zásadní změny k lepšímu nemůže Ukrajině přinést nikdo (z nich).   

Obdobný článek publikoval deník MF Dnes