Napjatá situace v Perském zálivu evokuje situaci v džungli, kde se gorilí samci buší do hrudi ve snaze zastrašit své opičí konkurenty.
Od plánu na obsazení Iráku si Spojené státy slibovaly ovládnutí bohatých ropných jezer, jakož i získání nových vojenských základen. Z nich by krom jiného mohly držet v šachu rozpínavý šíitský Írán, který představuje úhlavního nepřítele Státu Izrael. Trojského koně Washingtonu v energeticky či komunikačně závažné oblasti. Protiprávní invaze však dopadla jinak, než strategičtí plánovači plánovali. Vojenské vítězství v Mezopotámii USA následně prohrály a postupně také destabilizovaly široký region. Fiasko jejich blízkovýchodní strategie se tak rovná dokonalému paradoxu. Místo, aby byla prodloužena životnost globální dominance supervelmoci neboli „Pax americana“, akcelerovala se další válka o hegemonii.
Teherán se změny v poměru sil chytil a o jeho pozicích v sousední – kdysi znepřátelené – arabské zemi nemůže nikdo soudný pochybovat. Svou roli si vyválčil také v Sýrii a Jemenu. Na íránskou ambici vřadit se do „jaderného klubu“ reagoval mnozí s pochopitelným neklidem, jelikož by pravděpodobně způsobil nukleární vyzbrojování sunnitských konkurentů v Perském zálivu, ale i jinde. O krocích židovského státu nemluvě.
O to větší nepříjemností se stalo, když Donald Trump anuloval podpis obtížně „vyboxované“ mnohostranné smlouvy, co podchycuje problematiku zbrojení Islámské republiky. Proměna faktické mírové úmluvy v cár papíru byla první z „pozorností“ Benjaminu Netanjahuovi, díky nimž se staronový izraelský premiér stává místním politickým rekordmanem. Paralelně se nicméně jedná o podraz evropských spojenců, jenž je dále umocňován stupňováním ekonomických nebo politických sankcí uvalených na režim ajatolláhů.
Aby toho nebylo málo, tenze mezi globální a regionální velmocí nyní postoupila na vyšší úroveň. Nikdo z protivníků si přitom nemůže dovolit otevřeně ustoupit. Odporuje to páně Trumpovu chvástounství, kdežto íránské pragmatiky zas nejvíce motivuje, jak tvrdě na ně udeřili místní konzervativci. Ti po krachu zmíněného ujednání vypichují naivitu svých vnitřních nepřátel v kontrastu s antiamerickým aspektem Chomejního revoluce.
Prezident nejmocnějšího celku si oblíbil pubertální koncepci, pro Spojené státy jinak typickou, že nejistotu je nejlepší zakrývat agresí. Při jednání o vzájemných vztazích je tudíž klidně vhodné vyhrožovat protivníkovi fyzickou likvidací. A Teherán si zase musí zachovat tvář stůj co stůj. Což takřka automaticky přivozuje další a další zhoršování vzájemných vztahů.
Co se ovšem mezi oběma hráči přesně děje, není aktuálně tak docela jasné. Evidentní je, že vládnoucí šíitské vrstvy odmítly nabídku americké administrativy k rokování, zdůraznily vlastní potřebu opouštění nukleárních dohod a „z čista jasna“ přibyly také relevantní bezpečnostní incidenty. U ústí strategického Hormuzského průlivu kdosi atakoval tankery se saudskoarabskou naftou pro Nový svět, stejně jako měl někdo poškodit Rijádu patřící ropovod. Možnou alternativu dopravy uhlíkových paliv lodní trasou. Za obojí prý mohou jemenští povstalci, napojení na své perské souvěrce v Revolučních gardách.
Íránské elity jsou si patrně přesně vědomy, že mezi jejich americkými protějšky existují figury, jimž nebylo zatěžko užít všech dostupných prostředků, aby byl v Iráku svržen a fyzicky zlikvidován Husajn. A že jsou to stále titíž, kdo bez ustání volá po „změně režimu“ u nich doma. Důrazně proto manifestují vlastní komparativní výhody, jimiž mohou čelit drtivé americké vojenské převaze. A snad jdou i o krůček dál, neboť je jasné, že Bílý dům si nemůže dovolit další „hloupou válku“. Nehodilo by se mu navíc ani přílišné posílení spřátelených sunnitských despocií…
Pokud by šlo o správný předpoklad, může být o to snazší objasnit, proč byla od Eufratu a Tigridu stažena podstatná část amerických diplomatů, kdežto U. S. Force vyslaly do regionu impozantní jednotky. Případně proč přišla řeč na možnost nasazení početných pozemních odřadů. Svou trošku do mlýnice přihodili též Němci s Nizozemci, když evakuovali své vojenské poradce. Instruktory cvičící irácké brance.
My ostatní doufejme, že tohle bušení se do hrudi ve snaze zastrašit druhé samce vzájemným zastrašováním i skončí a všichni aktéři si zachovají zdravý rozum. Ozbrojená konfrontace by nás semlela všechny.
Text je rozšířením komentáře publikovaného slovenským deníkem Pravda
