Ruské odcházení k Číně?

Západ oslabuje, ztrácí pozice a do popředí se cílevědomě dere Čína. Ruská federace stojí na rozcestí mezi nimi. Máme problém.

Západ odchází ze scény na divadle světa. Anebo lépe řečeno: na scéně zůstává a jistě nadále zůstane, leč ztratil rozhodující roli. Siločar k tomu vedlo přehršel a některé z nich si západní aktéři „rozmařile“ vytvořili sami. To jsme si měli možnost naposledy připomenout s nekrology za Jacquesa Chiraca, který byl i jako prezident Francie (spolu se sousední německým kancléřem) moc malý pán nato/NATO, aby zabránil nesmyslnému vpádu do Iráku. Úderu roku 2003, po němž následovala destabilizace Blízkého východu. Z ní maximálně těžil Írán, jehož nynější hospodářské zatlačování nemá opět pozitivní význam. Jen dále zhoršuje bezpečnostní poměry, nota bene vrchovatě rozhádává západní země, a tím rovněž posiluje konkurenční zájmy Ruska s Čínou. Mocností, jež už v devadesátých letech podepsaly deklaraci o strategické spolupráci v 21. století, kde se praví: „...vnější svět se nachází v procesu hlubokých změn. Rozvíjí se tendence k mnohopolárnímu světu.“ Což mimochodem francouzským velvyslancům nedávno potvrdil Chiracův následovník v úřadu Emmanuel Macron. Podotkl, že končí hegemonie našeho regionu, ČLR se „posunula do první řady“ a s Moskvou nutno zrevidovat napjaté vztahy. V našem vlastním zájmu.

Ústup okcidentu ze slávy zvolna pochopil kdekdo, stejně jako anachroničnost jeho mnohaletého přístupu k ostatním. Tím spíš, že někdy až hysterické pokusy o zvrat nezvratného geopolitického procesu ho nakonec svou nepromyšleností dál urychlily. Navíc podtrhly výběrovost hodnotových soudů, jimiž se Západ v konkurenčním boji rád zaštiťuje. A nejde jen o lživě zdůvodněné svržení bývalého přítele Západu, Saddáma Husajna. Vždyť kolik prostoru věnují média středního proudu (oprávněné) kritice nedemokratických situací v Rusku, kdežto podstatně problematičtější poměry Turecka bývají přehlíženy. Nebo když jsou přece kritizovány, tak najmě mírně a zdvořile. V tomhle ohledu byl navíc, ať nechodíme pořád do ciziny, rovněž nesmírně výmluvný projev premiéra Babiše na půdě OSN. Přímo z něj prýštilo vědomí slabosti vůči spojenci v Alianci.

Selektivní ideologická normativnost spolu s arogancí vítězů studené války způsobila hodně malérů, jejichž následky se nyní dostavují. Koneckonců zmíněný Chiracův projev proti ilegálnímu napadení Bagdádu obsahoval velkopanský vztah ke středovýchodním adeptům EU, kteří se postupně začali stavět vůči nafoukanému poručníkování zakladatelských zemí. Ovšem vyvstaly také daleko horší potíže. Po nich se podstatně významnější aktéři od Západu odvrátili, aby se změnili v konkurenta, ba nepřítele. V soupeře, co hledá partnery i na opačné světové straně – na východ od domnělého ráje.

Ano, jde hlavně o Ruskou federaci. Když po rozpadu SSSR ovládly největší nástupnickou zemi politicko-ekonomické mafie, reálně hrozila dezintegrace státnosti a Západ z toho všeho všestranně profitoval, ztratila místní západnická orientace atraktivitu. Přitom zpočátku existovala, což se už poněkud nezmiňuje, silná touha úzce sladit ruské zájmy se zájmy vítězů globálního konfliktu. Stejně tak si dnes Rusové uvědomují svérázný rozpor v zahraničním hodnocení svých čelních vůdců. Totiž že alkoholická troska Boris Jelcin, ztělesnění porážky a potupy, nikdy neztratil explicitní podporu „vzorných demokratů“. Ani po ozbrojeném rozehnání řádně zvoleného parlamentu. Kdežto relativně (!) úspěšná vláda Vladimíra Putina má bezmála stalinský nátisk. Stala se dokonce propagandistickým ztělesněním návratu studené války. Neřkuli „Říše zla“.

Hodně věcí se též proto – na obou stranách – uskutečnilo v jakési režii řízených vzpomínek na bipolární systém. Otázkou tudíž je, není-li na pokus o reformu vztahů s Moskvou (na skutečný „restart“) už drobátko pozdě. Se „společným evropským domem“ přišel kdysi Michail Gorbačov, nicméně jeho idealistická představa dopadla i „péčí“ Západu, jak dopadla. Dnes mezi Západem a Východem stojí řada křivd, věrolomností, rozbrojů či zástupných válek. Aktuální opatrné nastolování témat nové architektury důvěry a bezpečnosti starého kontinentu tak bohužel přichází skoro s křížkem po funuse.

Místo ke strategickému partnerství s Kremlem do značné míry zabrala asertivní Čína. U ní mimochodem Gorbačov s procesem usmiřování uspěl a v tomto duchu se vztahy obou obrů rozvíjely také nadále. Nástupnická Moskva je navíc na Dálném východě chápána coby prvek stabilizující, nikoliv rozkladný, jak je tomu leckdy na opačné straně Eurasie. Nepředkládá se tím tvrzení, že by mezi RF a ČLR nepůsobily hodně problematické momenty. Leč převažuje, řekněme, pocit nutnosti společného postupu. Promítá se do rozsáhlého zbrojního obchodu, společného vývoje technologií (před pár dny přišla zpráva o kooperativním projektu satelitního internetu) a do přímé vojenské spolupráce. Ne dost na tom. Zatímco Západ po obsazení Krymu vyhlašoval vůči Ruské federaci ekonomické sankce, její hospodářská výměna s jižním sousedem významně rostla.

Při diverzifikaci ruské zahraniční spolupráce, již akcelerovala též krize roku 2008, si důležitou úlohu drží rovněž dvě nepřehlédnutelné mezinárodní platformy; namířené víceméně proti Západu. Jedná se o BRICS a Šanghajskou organizaci spolupráce (ŠOS). Obě též nepochybně přispívají k obavě, že Rus odchází k Číně. Pokud by to byla pravda, znamenalo by tohle křehké spojenectví přepólování starého Kissingerova plánu. Washington kdysi získal Peking proti Moskvě, teď by Peking získal Moskvu proti Washingtonu. Vůči Západu vůbec.

Obdobný komentář publikovala Mladá fronta