Ruská geopolitika a nástup multilateralismu

Tento týden se ve světě stihly stát nejméně tři zajímavě věci, jež bezprostředně odkazují k zahraniční politice Ruské federace a jejím dosti efektivním snahám o nárůst vlastní geopolitické autority.

Jednak se Vladimír Vladimirovič Putin potkal s japonským premiérem Šinzó Abem, aby se vzápětí bavil s tureckým protějškem Erdoganem a za třetí se Rusko zastalo venezuelského prezidenta Madura.

Ohledně vrcholné schůzky s předsedou vlády Země vycházejícího slunce bychom si měli nejprve uvědomit několik zásadních faktů. Rusko-japonské vztahy jsou považovány na velice dobré, což je stav dále posilovaný vzájemnými sympatiemi mezi pány Putinem a Abem. Samotná role Kremlu je jinak na Dálném východě pojímaná obvykle značně odlišně od mainstreamové prezentace největšího státního celku na Západě. Tj. nebezpečného konkurenta, pokud ne rovnou nepřítele – kvůli nezákonné anexi Krymu, obratnému vojenskému angažmá v Sýrii a tak dále. V Orientu je povýtce vnímána coby prvek spíše opačný, stabilizující.

Moskva, která má nemálo vnitřních i vnějších zátěží, usiluje o co největší garanci klidu v prostředí východních hranic. Angažuje se tudíž významně v oblasti de iure válčícího Korejského poloostrova, s jehož severní částí ostatně přímo sousedí. O to více by se jí hodilo konečně uzavřít s nedalekým ostrovním císařstvím mír, marně očekávaný od 2. světové války. Možnosti tento problém odstranit bránila po desetiletí (v tom byl vývoj obdobný rozdělené Koreji) studená válka. Tlak Spojených států amerických například v padesátých letech zhatil sovětsko-japonský diplomatický projekt, jenž řešil problematiku Kuril.

Ani tentokrát se oba státníci ničeho zásadního nedobrali, ostatně se to ani nedalo seriózně předpokládat. Slíbili si brzká rokování ministrů zahraničí a patrná je oboustranná ochota ke kompromisům. Ač je zjevné, že to v dohledné době nemusí vůbec stačit. Ošemetná problematika sporných strategických ostrovů si žádá „hodinářskou práci“, mj. konfrontaci se zájmy nacionalistických křiklounů obou zemí. Obecně se dá říci, že čas pracuje spíše pro Rusko, neboť zájem o záležitost sporných oblastí v Japonsku pozvolna ochabuje a logicky pořád důležitější je pro populačně slábnoucí proamerickou monarchii potřeba reagovat na zásadně nové, „čínské poměry“ v nemalé části Tichomoří.

V předchozím odstavci byl naznačen mocenský ústup USA z východní či jihovýchodní Asie a něco obdobného vyplývá též z Putinovy schůzky s maloasijským předákem Erdoganem. Obě autoritativně vedené republiky se během vleklé syrské války staly rozhodujícími tvůrci vektoru místního mocenského vývoje. Dvojice původně v zásadě prozápadních zemí (nezapomínejme na někdejší ochotu Moskvy budovat „společný evropský dům“) se postupně rozhodla od Západu co nejvíce odpoutat. Hledat de facto cestu k jeho maximálnímu oslabování. Rozmach jejich role je mimo jiné přivedl k pragmatickému spojenectví na Blízkém východě, kde se zástupné boje změnily v jeden z prostředků, jak mohou (spolu s dalšími aktéry) prosazovat posun k multipolárnímu uspořádání mezinárodních vztahů.

Zjevnou obětí na oltář změn ve složitém předivu bezohledných her a zájmů v regionu se stali místní Kurdové, asi jediní upřímní spojenci Spojených států v regionu. Trumpovo velkohubé vyhrožování ekonomickým zničením Ankary na tom sotva co změní; víceméně je to pouhé propagandistické prohlášení. Stejně jako nemohou mít významnější dopad (svým způsobem velmi pozoruhodné) pumové atentáty s americkými oběťmi. Stahování amerických sil ze Syrské arabské republiky nezabrání. Zrod tohoto vakua se zdá výhradně otázkou času, a tak není od věci zmínit proces jeho rychlého zaplňování. Brzký summit představitelů tří nezápadních republik – Ruska, Íránu a Turecka. O něm se mluví v souvislosti s novým postkonfliktním uspořádáním, v němž bude Damašek spíše pasivním účastníkem. Nástrojem nejsilnějšího z dotyčných aktérů, jenž si s oblibou nasazuje vychytralou masku mírového mediátora.

Co se dotýká Madurovy Venezuely, ani u ní není těžké rozpoznat, že z nemalé části kráčí o mocenskou přetahovanou v zastoupení. Je pro nás víceméně nepodstatné, jestli je nový mandát hlavy zchudlého, přitom ropou oplývajícího státu (!) legální, nebo nikoliv. Podstatnějším se zdá jiný aspekt vývoje ekonomicky špatně řízené a hospodářsky sankcionované země. Washington se do událostí v Caracasu vměšoval nespočetněkrát, koneckonců Jižní Amerika byla předlouho nazývána „zadním dvorkem USA“. Jenže kde jsou ty doby! Každopádně jimi stimulované pokusy o svržení radikálních venezuelských socialistů se vyskytovaly už za Madurova předchůdce Huga Cháveze. Opět je ve hře apel na místní ozbrojené síly nebo další prostředky nátlaku. Politická změna by krom Venezuely samé ovlivnila též další antiamerické státnosti jako třeba Bolívii a Kubu, takže není divu, že obě neochvějně stojí za vedením bolívarovské republiky. Zajímavější, byť předvídatelné, je obdobné angažmá Mexika, vůči němuž si prezident USA přeje postavit „Velkou americkou zeď“. Na stranu jihoamerických marxistů se ale postavily i těžké váhy: Turecko, Írán, Rusko (a Sýrie) nebo třeba Čína. Aktéři, jimž je jasné, že opravdové velmoci sousedí s každým. A všude mohou nacházet bojiště.

Obdobný komentář publikoval deník Mladá fronta Dnes