Nálož jménem Libanon

Západ se topí v sebemrskačství za hříchy i "hříchy" předků. Ovšem v Libanonu lidé žádají Francii o rekolonizaci!

Ačkoli se soudobý veřejný prostor liberálních demokracií topí pod přívalovou vlnou ideologicko-marketingových omluv a sebemrskačství za hříchy i „hříchy“ předků, vynořují se také pomyslné ostrůvky deviací. Hodně pozoruhodným jevem, jenž svým způsobem odporuje dnešní zvrácené módě Západu vyznávat „dědičné hříchy“, se stal Libanon. Způsobil to tamější gigantický výbuch dusičnanu amonného, který přivedl metropoli Bejrút do srovnatelného stavu, v jakém se ocitl po někdejší vleklé občanské válce. Obří exploze je zde vnímaná jako poslední kapka, po níž kalich hořkosti přetekl a spoustu místních lidí přiměla podepsat prosebnou petici, aby se do republiky vrátilo panství bývalé koloniální mocnosti – Francie.

Její prezident Macron se již v libanonské metropoli objevil, ale poněkud zoufalé přání faktické, byť časově omezené, rekolonizace odmítl. Jak jinak. Nedává vůbec smysl, běží spíše o vzkaz domácím elitám. Vždyť důvodů k odřeknutí myšlenky protektorátu Francouzské republiky nad Libanonskou republikou mají Francouzi neúrekom. Kdyby ničeho jiného, kdo by se chtěl, třeba po vměšování „galského kohouta“ do sousední syrské války, ještě víc zanořit do regionální kaše, když přinášívá jedině krvavé maléry? Pro připomenutí: v samotném drobném Libanonu se regulérně bojovalo v rozmezí let 1975 a 1990. Patnáct let, každý s každým. Za četné „internacionální pomoci“.

Maličký útvar o velikosti našeho většího kraje, nárazníkové pásmo mezi Sýrii a Izraelem, toť patrně jeden obří problém! V prvně zmíněném státě se spousta jeho občanů přímo vojensky angažuje, s druhým je de iure ve válečném stavu. Pidizemička se též zmítá v nesmírných vnitřních obtížích, jež dle všeho vyvrcholily právě letním ledkovým třeskem. Bylo vlastně jen záležitostí času, kdy to znovu v málo známém Libanonu „bouchne“.

Jestli bude následovat i nějaký další, závažnější, avšak tentokrát sociální výbuch, je samozřejmě otázkou číslo 1. Frustrace Libanonců, jichž v zahraničí žije řádově větší počet než v rodné zemi, se zdá značná a stalo se to patrné už z nebývalého narušování záchranných prací agresivními demonstranty. Hodně naštvané protesty pokračují, na náměstích byly vztyčeny symbolické šibenice s oprátkami pro představitele výkonné moci a kabinet se v reakci na poslední vývoj rozhodl abdikovat. Ve městě kdysi nazývaném „Ženeva Blízkého východu“ se tak bude (v krátké době již podruhé) sestavovat kabinet nový.

Světlo na konci tunelu se ale vážně očekávat nedá, to si řekněme na rovinu. Ani kdyby se prostí Libanonci postavili na hlavu. Libanon totiž plně pohltila korupce. Ne, ještě přesněji – Libanon je korupcí. Zkamenělou korupcí. A děsivá exploze jejím symptomem, jelikož krok za krokem zneschopnila státní aparát, který si nedokáže poradit ani s naplňováním základních úkolů státu.

Sledovat místní vývoj posledních let bylo tristním přehledem šňůry pestrých zátěží. Hromadných demonstrací navázaných na úpadek hospodářství, raketovou inflaci libanonské libry a nezaměstnanost, špatné práce podfinancovaných hasičů při lesních požárech, pravidelných výpadků dodávek elektřiny nebo odvozu odpadků z rozpálených ulic. Jakož i nepříliš kapacitně zvládnutého příchodu koronaviru. Obrovskou strastí samy o sobě jsou především skoro dva miliony uprchlíků (!) z válčící Syrské arabské republiky, kteří ke stabilitě od původu křehkého státního organismu rozhodně také nepřispěli.

Oprávněnost dlouhodobého vzteku místních obyvatel bije do očí. Nicméně nemožno předpokládat, že by je odbřemenil příchod nějaké nové vlády. Tím spíš, když dosavadní fungovala jen krátce a svalit na ní „všechny hříchy světa“ může být sice nejsnazším z řešení, ovšem řešením současně směšně alibistickým. Výbušné jádro nálože zvané Libanon leží v tom, co dostal uměle ustavený státeček po 2. světové válce do vínku. Pozice v něm se získávají na základě nábožensko-národnostního klíče, příslušnosti ke klanům, skrze kontakty, známosti, strýčkování. Něco připadne různým denominacím křesťanů, něco sunnitům, něco šíitům a tak podobně (což někdo vzdáleně přirovnal k české Opoziční smlouvě). Osobní kvality či dosažené vzdělání nemají zpravidla valného významu, což představuje mezinárodně proslulý zdroj nespokojenosti a migrace absolventů univerzit, jimž chybí k životu to nejpodstatnější – kontakty na kmotry.

Dosavadní držitelé funkcí a benefitů (z mezinárodních půjček nebo pomoci) se rozhodně svých výhod ani napříště nevzdají. Disponují klientskými sítěmi a leckdy i podpůrci v cizině. Svých třicet roků oligarchie si budou jistě tvrdě bránit!

Obdobný komentář zveřejnila Mladá fronta