V Libyi se bojuje také o budoucnost EU, jejíž elity obvykle ukazují hlavně svou neschopnost a ideologickou zaslepenost
V našem tisku se objevil článek s titulkem, že v Libyi hrozí syrský scénář. Rozparcelování zájmového území mezi Rusy a Turky. Varování zní ovšem drobátko zpozdile, jelikož takhle postavená přetahovaná o zhroucený severoafrický stát již nějaký ten pátek trvá. A netýká se přitom zdaleka jen Putina s Erdoganem, kteří se tady – oproti chudé Syrské arabské republice – nemohou nijak shodnout na sférách vlivu. Hádejme proč.
Naprosto nikomu ze zainteresovaných nejde samozřejmě o mír, bezpečnost a blaho libyjského lidu, což slýcháváme v neochvějných proklamacích státníků či jejich propagandistických aparátů. Nemylme se ani okamžik. Jablkem sváru je možnost sklidit bohatou žeň ropných vrtů, nalezišť zemního plynu a nového přístupu ke Středomoří.
V případě Ruské federace spatřujeme i zajímavou psychologickou rovinu: dlouhodobou snahu o návrat na arabský sever černého světadílu. Včetně někdejšího území Kaddáfího „džamáhíríje“, „vlády mas“. K zahození není určitě ani možnost ovládat dnes protrženou hráz. Tedy eldorádo výhrůžek Evropské unii, která už takhle jen tr(a)pně přihlíží zločinným kouskům maloasijské vlády „muslimského Atatürka“. Prezidenta Erdogana, jenž pravidelně Evropany bezostyšně vydírá ekonomickými přistěhovalci.
Soudobý libyjský vývoj má se syrskými událostem mnohé paralely. Včetně podobnosti nejzákladnější! Těžko bychom měli na dosah EU další zástupnou válku, u níž je konec v nedohlednu, nebýt dalšího ozbrojeného zásahu Západu. Svržení mnohaletého diktátora, plukovníka Muammara Kaddáfího, který se k moci vyhoupl převratem s podporou CIA, byla chyba. Ba hůř, byla to hloupost. „Vývoz demokracie“, motivovan například Sarkozyho snahou zlepšit si imidž před voliči, úplně destabilizoval naftou nacucaný stát. Mimo jiné tak umožnil zmíněnou – a zajisté nikoliv poslední – tsunami migrantů, z nichž někteří se projevili jako zločinci. Dokonce také na našem území.
Záminka pro zásah vůči al-Kaddáfího režimu se našla v krvavých řežích s povstalci. Zčásti inspirovaných arabským jarem. Přitom se ale ví, že během maghrebských lidových bouří třeba právě Paříž hodně lavírovala. Letecká nebo další podpora libyjských vzbouřenců byla problematická tím víc, když uvážíme, nakolik se desetiletí avanturistická, Západu nebezpečná libyjská politika změnila s koncem bipolarity, a najmě po 11. září 2001. Tehdy se „Vůdce Velké revoluce z 1. září a Libyjské arabské lidové socialistické džamáhíríje" rozhodl jít ke křížku. Odškodňoval oběti teroristických útoků, v nichž měl své dlouhé prsty a oficiálně se vzdal zbraní hromadného ničení. Za své tak definitivně vzaly i jeho staré sny o jaderném arzenálu, čímž si nicméně v konečném důsledku vykopal vlastní hrob.
Opět sice dostával vojenský materiál z EU, ale jeho relativní bezbrannost, se severokorejskou dynastií Kimů nesrovnatelné zbraňové prostředky, rozhodl o budoucnosti. Po vůdcově údajně spontánní smrti z rukou davu, v němž dle všeho nechyběli francouzští agenti (!), se poměry radikálně změnily. V rámci "budování lidovlády“ se „zapomnělo“ na starší šeptandu o podezřelých tocích petrodolarů na anonymní účty ve světě. Pouštní zavál i Kaddáfího megalomanské sny o formování skutečné Africké unie, jíž sliboval zaplatit. Na prvním místě se však obnovilo klanové, případně ideologické soupeření, do té doby držené na uzdě pevnou rukou diktatury.
Z bolavých a nepřehledných let Libye po revoluci s pomocí NATO postupně vykrystalizoval jednak široký resentiment po starých dobrých pořádcích, jakož i nějaké ty džihádistické buňky. Především však dvě nástupnické formace, jež usilují o vojenské potření konkurence. První ztělesňuje Sarrádžův kabinet v Tripolisu, jenž má blízko k Muslimskému bratrstvu a může se „opírat“ o uznání Organizace spojených národů či Evropské unie. Reálné podpory se mu dostává především z Kataru a Turecka, které při své tvrdé hře o geopolitické pozice touží po uhlíkatých palivech, ale též možnosti čelit určité izolaci, do níž se dostalo. Zároveň se v místní občanské válce zbavuje (islamistických) žoldnéřů ze syrských bojů, s nimiž by si v Malé Asii patrně nevěděli rady.
Stěžejní konkurenci mezinárodně uznané vlády představují jednotky polního maršála Chalífy Haftára, mimochodem amerického občana, veterána jomkipurské války s Izraelem (roku 1973), a především dnes již zapomenuté invaze do sousedního Čadu osmdesátých letech. Patronem jsou mu Rusko, Egypt a některé další arabské státy, leč rovněž – Francie, jež tím poněkud nápadně vybočuje z jednotného přístupu Unie.
Třebaže předchozí úspěchy Haftárovy „Libyjské národní armády“ vedly k tomu, že se letos její velitel prohlásil pravým a jediným reprezentantem země, není to ani zdaleka konec. Válečné štěstí je vrtkavé. Masivní pomoc vládě v metropoli vedla nakonec k několika důležitým neúspěchům opozice, čímž dostala menší příležitost k zachování tváře nedaleká Evropa. Z německé iniciativy probíhají široká diplomatické jednání a cizí jednotky jsou oficiálně vyzývány k opuštění (rozbitého) státu.
Když se tahle mírotvorná iniciativa vezme kolem a kolem, nejde v ní jenom o příští Libyi s její naftou nebo pašeráky lidí, nýbrž i o stabilitu našeho nadnárodního celku. O „Pevnost Evropu“.
Obdobný text publikovala Mladá fronta
