Kurilské ostrovy – zátěž bipolární minulosti

Minulý týden se opět potkal ruský prezident Vladimír Putin s japonským předsedou vlády Šinzó Abem. Jejich státy spolu udržují velmi solidní vztahy, dokonce oba vrcholní představitelé jsou si osobně blízcí, takže není divu, že se scházejí často. Ale přesto mezi nimi existuje zádrhel, který vyhlíží dokonale paradoxně. Stín, jenž padá na rusko-japonské vztahy, je válka. A to nikoli válka ledasjaká, nýbrž druhá světová.

Mezi oběma význačnými aktéry mezinárodních vztahů dosud nebyla podepsána mírová dohoda, a tudíž je – s kapkou ironie – patrné, že doteď nevyřešené následky konfliktu na Korejském poloostrově (1950-1953) jsou oproti tomuhle diplomatickému problému věcí dosti novou. Obojí je ale ponejvíce důsledkem někdejšího bipolárního zápolení. Stojí totiž za poznámku, že to byl tlak USA, co v padesátých letech zhatilo realizaci příslušné sovětsko-japonské úmluvy.
Ani Moskva, ani Tokio dnes nemají zájem vleklý problém nedořešit a nebýt zejména tlaku domácích nacionalistů, již by se tak i nejspíše stalo. Ano, těžištěm průvodních potíží je spor o malé, nicméně strategické ostrovy z Kurilského souostroví. Ani jedna z vládnoucích skupin si nemůže dovolit zjevně ustoupit, aby neztratila popularitu u vlastního obyvatelstva. O to víc, když obě v politickém boji pracují s národoveckými náladami.
Putin, jehož domácí popularita povážlivě klesla, ustoupit v žádném případě nemůže. O to víc touží po nějakém kompromisním řešení, například na ekonomické bázi. Dobře také ví, že běh dějin pozvolna oslabuje japonský zájem o „nedobytná“ sporná území. Tím spíš, neboť jak Ruská federace, tak zejména Země vycházejícího slunce potřebují napřít síly k řešení problémů nových, podstatně závažnějších. Dosud proamerická orientální monarchie cítí zejména slábnutí spojeneckých Spojených států i nástup čínských ambicí v asijsko-tichooceánském regionu. Což je konfigurace, jež netrápí pouze Japonce. Znamená širokou geopolitickou výzvu.
Psáno pro iHNED.cz