Dlouhý pochod z Afghánistánu

Tak jsme konečně u Kábulu přestali bojovat za Prahu! Kdo ponese důsledky tohoto militaristického dobrodružství??

Stalo se nejnověji zvykem, zvykem poněkud zpozdilým, přirovnávat vývoj v Afghánistánu k někdejší vleklé vietnamské válce. Proč je tento zvyk zpozdilý? Poněvadž prakticky od prvního dne onoho drahého militaristického dobrodružství bylo nabíledni, že jde o vysoce ztrátový podnik, jehož jediným vyústěním je vietnamizace. Ostatně, zdá-li se takové konstatování někomu příliš cynické, volám jej ihned k pořádku, jelikož žijeme v kapitalistickém zřízení, kde se hodnota člověka či jevu nejčastěji posuzuje skrze finanční rentabilitu. Výroky o boji za svobodu a přívlastkovou demokracii jsou pouhou otřepanou maskou reality. V případě země pod Hindúkušem stonásob, jelikož drtivá většina tamější populace naprosto netuší, co který z těch pojmů obnáší. Případně jsou jim zhola nepochopitelné, ba nepřátelské. Vyvolávající aktivní odpor. Afghánistán je přece zoufale myšlenkově i ekonomicky zaostalá země, již v jednom starém válečném filmu o sovětské invazi jménem Bestie trefně přirovnali k „bleše v ocase medvěda“. Největší identitární roli tam proto obvykle drží rodina, klan, kmen – a samozřejmě Alláh. Každý pokus o zakousnutí této pomyslné blechy potom stojí medvěda vlastní zbytečnou krev.

Bylo to všechno předem natolik zjevné, až věc působila trapně. Stačilo znát pouhé základy (vojenských) dějin Afghánistánu, aby se dal předvídat další vývoj. Včetně vývoje úplně nejsoučasnějšího. Nicméně potřebuje-li přesto někdo k pochopení aktuálního vývoje nasazení vietnamské myšlenkové berličky, má ji mít.

Stran indočínského konfliktu se užívá málo známý termín druhá třicetiletá válka. Sčítající délku francouzské i americké fáze. V její známější části můžeme najít závěrečné období, kdy se USA rozhodly vyvléct z vleklé, „vietnamizované“ války její vietnamizací. Neboli vynuceným stažením svých pravidelných vojsk a předáním veškeré zodpovědnosti režimu v Saigonu. Bylo to samo o sobě grandiózním vítězství Hanoje, leč přesto její plánovači předpokládali, že se bratrovražedný boj povleče ještě po mnoho let, než bude američtí chráněnci definitivně poraženi. Tím spíše, neboť se supervelmoc zavázala dále vydatně loutkový režim podporovat. Do morku kosti zkorumpované, vnitřně svárlivé a Severovietnamci důkladně infiltrované zřízení bylo však do té míry svázáno s masivní americkou přítomností, že nedokázalo dlouhodobě přežít. Jeho pád do dvou let po odchodu majority vojenských poradců znamenal proto překvapení také pro vítěze.

Něco podobného se zrovna děje v Afghánistánu. Jen je to ještě o pořádný kus akcelerovanější. Ukazuje se, nakolik mizivé bylo místní ztotožnění se západními hodnotami, nakolik hluboká je míra korupce. Povstalci postupují rychlostí blesku a není těžké pochopit proč. Vládní vojska nesou podobné „kvalitativní rysy“, jimiž se vyznačovaly odřady jejich otců za (pro)sovětské éry: jsou zbabělá, prospěchářská, k nefunkčnosti zatížená úplatkářstvím a nepotismem. Podobně jako irácké útvary, jež měly bojovat proti Islámskému státu, jemuž namísto toho hladce přenechávaly moderní zbraně dosavadních chlebodárců.

Korupční vztahy tvořily páteř celého okupačního řádu. V plné nahotě se nám ukazují dopady toho, o čem se u nás předtím smělo spíše jen šeptat. Tamější volby (k větší slávě liberální demokracie) byly nepokrytou fraškou, leckteré z námi draze budovaných útvarů existovaly jedině na papíře. Prostředky k jejich tvorbě a udržování jsou dnes nejspíš někde na Panenských ostrovech neb v Panamě (viz Panama Papers). Zkrátka v Pánu, přičemž se jejich majitelé nepochybně nemusejí bát o vlastní osudy tváří v tvář cílevědomým tálibům, již čerstvě obsadili Kábul.

Přebírání moci se leckde děje, jak koneckonců plyne ze souvislosti, bez jakéhokoliv odporu. Dokonce jsem slyšel o případu, že si tři talibánci dojeli pro rychtářský post taxíkem a místní starosta jim nečinil nejmenších obtíží. Dost pravděpodobně se celkově jedná o důsledky nějakých postranních dohod kolem mírových jednání s triumfujícími vzbouřenci, kteří si americký slib nezasahování vyložili velmi kreativně… Rovněž je možné, že Afghánská islámská republika, jejíž hranice byly vždy vnímány jako volně prostupné, se výhledově obrodí coby hnízdo bojovného mezinárodního islamismu.

Generaci trvající avanturismus Západu stál biliony dolarů, výsledkem je vojenská porážka, a tudíž do očí bijící ztráta prestiže Spojených států i jejich spojenců nebo klientů. (Staro)novou roli získají v oblasti Rusko s Čínou. Kus koláče urvalo také Erdoganovo Turecko, když prohlásilo, že proti Talibánu nic nemá, pročež si už prý začalo „lebedit“ na kábulském mezinárodním letišti. A mimochodem, obdobně jako při zástupné válce na Ukrajině si hlavní následné potíže odnese „starý kontinent“, jelikož se další mohutná vlna emigrantů hodlá všemi cestami drát do Evropy leckdy nesmyslně zatížené pocitem „dědičného hříchu“ vůči třetímu světu. Je i nás čeká dlouhý pochod z Afghánistánu. Ve všech možných významech.

Obdobný text publikoval toto pondělí slovenský deník Pravda