České politické strany před podzimními volbami. Neschopní a všehoschopní aneb Nová partaj do výtahu.
Tento text se napsal úplně sám. Autorovi jej doslova nadiktoval osud, když v pražském metru čerstvě dočetl článek o rozkladu dvacet let dominantní slovenské partaje Smer-sociálná demokracia (Smer-SD), a z protisměru se vynořil někdejší předseda české vlády, bývalý sociádemokrat Bohuslav Sobotka. S tváří zakrytou rouškou a s nápadně uhýbavýma očima.
Ironicky řečeno je i zde patrno, že Slovensko dohání Česko. Radikálně se aktuálně mění stranické spektrum, a to především na levici. Mnohaletá „státostrana“ Smer ministerského předsedy Roberta Fica se totiž v přímém přenosu rozkládá pod tíhou vlastní bezohledné ctižádosti či neochoty plnit sliby voličům. Ale zejména kvůli návazné tsunami skandálů, s nimiž byla (nejednou právem) spojována; zdaleka nejznámějším se z propagandistických příčin stala vražda novináře Kuciaka.
Výslednicí je, že českými sociálními demokraty uctívaný – třebaže za jiných okolností vzniklý – Smer-SD tvrdě prohrál parlamentní volby. Leč především docela ztratil koaliční potenciál. Tak jako kdysi nekompromisně panující levicově-populistické Hnutí za demokratické Slovensko Vladimíra Mečiara, s nímž byl charismatický Fico mnohokrát srovnáván. Proto se také nyní i jeho strana štěpí a víceméně tím rovněž končí poslední významný sociálně demokratický subjekt v zemích Visegrádu.
„Poločas rozpadu“ Smeru se děje příznačně: a podobně jako u „sesterského“ Lidového domu. To jest skrze bývalé spolupracovníky. Mizí kdysi neporazitelná struktura, jež svého času podchycovala kompletní levici. Od radikálních, krajních sil po levicové liberály, nemluvě navíc o části středu a některých nacionalistech.
Naše polistopadové politické prostředí se takovéto konstelaci nikdy ani zdaleka nepřiblížilo. Nevznikla u nás dokonce ani levicová vládní koalice, byť o tom mnozí snili. Nicméně až chorobné, v každém případě neprofesionální, předsudky funkcionářů typu Vladimíra Špidly nakonec neblaze rozhodly. ČSSD raději uzavírala často nesmyslné koalice s formacemi, jako byli (či stále ještě přece jsou) Unie svobody nebo lidovci. Ve skryté, dehonestující koalici působila dokonce s ODS, a spolupráce s velkokapitalistovým majetkem ANO 2011 jí přímo pohltila voliče a zlomila vaz. Tudíž když nyní odstartovala kampaň sociáldemokracie do podzimních voleb, provází ji snaha uchazečů o pozice se k „rodné“ značce nehlásit. Stejně jako jim situaci zásadně komplikuje řada podobně nevýznamných levicových konkurentů.
Kam to postupně, navzdory mnoha varováním řadových straníků a spřízněných intelektuálů, ,„Liďák“ dopracoval, všichni víme. Všeho schopní, pokud jenom trochu mohli, horem pádem prchli. Například Jaroslav Foldyna se konečně proboxoval k Okamurově národovecké pravici, kam jej stejně mnozí dávno posílali.Jiní, byť i nakrásně „u socanů“ papírově zůstali, usilují pro sebe zachránit, co ještě pod pláštíkem bezbarvých formací „voleb pro kraj“ zachránit lze.
Ubohý a trapný zbytek Lidového domu si takříkajíc „blbne do zásoby“. Aby ne, sestává již většinou jenom z neschopných, které „koření“ hrstka idealistů. „Oranžoví“ nedokázali vytěžit ani technokratickou úspěšnost svého předsedy Hamáčka v rudém svetru a hodnotovou prioritu stále drží bizarní představy zmíněného vytrvalce Špidly. Již vícekráte zasloužilého o úpadek ČSSD. Dnes neúnavně agitujícího nikoliv za znovu získání původních příznivců, nýbrž za nalákání takzvaných městských liberálů. V našem prostředí vysloveně netypických voličů levice. Nadto dávno podchycených jinými politickými hráči (Piráty a spol.).
A ještě jedna věc dokládá agónii naší formálně demokratické levice: podle některých svědectví v ní sílí sektářské ideologické spory. Toť typický kompenzační jev partají, řečeno s Milošem Zemanem, co se vejdou do výtahu. Protože výtahem k moci (už) rozhodně nejsou.
Obdobný článek publikoval Deník(.cz)
