Bombardování Jugoslávie nepřispělo k stabilitě Balkánu ani mezinárodních vztahů

Včera jsem zde publikoval článek o dvacátém výročí vojny o Kosovo. Ihned se samozřejmě ozvalo pár „potrefených hus“, co preferují ideologické místo kritického myšlení. Včetně jistého politika.

Toho již v žádné straně nechtějí, a tak se nejspíše stébla chytá…
Pro širší představu zvídavého čtenáře, jemuž není lhostejné, jak velkým množstvím politických frází jsme stále a znovu krmeni, přidávám dnes, s laskavým svolením autora, specialisty na Balkán, text známého rozhlasového novináře – a mého kamaráda – Thomase Kulidakise.

Od zahájení náletů Severoatlantické aliance na bývalou Jugoslávii uběhlo dvacet let. Je to dostatečná doba na zhodnocení dosavadního vývoje a poučení z následků 78 dnů, po které padaly bomby na cíle v dnešním Srbsku, Černé hoře i Kosovu.

Na odůvodnění vojenské akce NATO panují v zásadě čtyři hlavní názory. Za prvé, že se jednalo o agresi vůči suverénnímu státu, který se snažil vypořádat se separatistickými povstalci.

Za druhé, že se jednalo o způsob, jak zabránit pokračování humanitární katastrofy, zachránit nevinné civilisty od utrpení a nedopustit opakování masakrů v Bosně a Hercegovině. Zde je nutné dodat, že tam se dopouštěly válečných zločinů všechny bojující strany, tedy Srbové, Chorvati i muslimští Bosňáci.

Další dva pohledy se týkají samotné podstaty mezinárodních vztahů. Podle jednoho se jednalo o nezákonný zásah Západu a Severoatlantické aliance bez požehnání Rady Bezpečnosti OSN. Někteří k tomu dodávají, že v zájmu ukotvení mocenské pozice a ekonomických zájmů Západu, hlavně Spojených států amerických na Balkáně.

Podle dalšího se právě bombardování bývalé Jugoslávie stalo zlomem ve vztazích mezi Západem a nástupnickým státem Sovětského svazu Ruskem po konci studené války. Navíc došlo k vytvoření precedentu, který předznamenal tragický vývoj budoucí. Tedy útok na Irák Saddáma Husajna, který zemi rozvrátil. Akce USA a jejich spojenců, vedená také bez požehnání OSN, zanechala mocenské vakuum, které se stalo živnou půdou pro radikály, ztělesněné takzvaným Islámským státem.

Stávající situace na západním Balkáně, v prostoru bývalé Jugoslávie, má k rozvratu Blízkého a Středního východu daleko. Při hodnocení uplynulých 20 let a výhledu na roky další je ale třeba říci, že vojenská kampaň vedená Severoatlantickou aliancí mnoho dobrého nepřinesla. Kosovo vyhlásilo jednostranně samostatnost. I přes odpor mezinárodního společenství ustanovilo vlastní armádu. Navzdory kategorickému nesouhlasu Evropské unie a Spojených států amerických začalo vést celní válku se Srbskem i Bosnou a Hercegovinou. Samostatnost Kosova neuznává ani pět členských států Evropské unie: Kypr, Španělsko, Slovensko, Rumunsko a Řecko.

Srbsko má zájem o vstup do Evropské unie, které by se tato země rozhodně hodila. Bělehradské Centrum pro svobodné volby a demokracii v průzkumu ale zjistilo, že dvě třetiny Srbů si přejí vojenskou neutralitu země. Se západními vojenským organizacemi si přeje sblížení jen sedm procent obyvatel. Jak prohlásila srbská premiérka Brnabićová, Srbsko si pamatuje, kdo stál při něm a kdo ne. Stálo při něm Rusko. Podobně mluvil také kosovský prezident Thaći, ale s opačným znaménkem. Vyjádřil vděčnost za intervenci, která přispěla k samostatnosti.

Západní Balkán zůstává nestabilní a je to částečně i výsledek zásahu NATO. V Kosovu na bezpečnost dohlíží na 4 a půl tisíce jeho vojáků. Priština svými posledními kroky sympatie mezinárodního společenství rozhodně nezíská. Momentální srbské vedení se snaží dívat do budoucnosti, ta má ale rysy pouze členství v unii. Bombardování bývalé Jugoslávie bylo také velká zkouška pro nové členy, včetně České republiky. Vstupovala do obranné aliance, během necelých dvou týdnů byla součástí agrese vůči tradičnímu srbskému spojenci, který žádný členský stát aliance nenapadnul. Rozpaky jasně vyjádřila česko-řecká diplomatická iniciativa k přerušení útoků NATO. Za nás vedená tehdejším ministrem zahraničí Kavanem.

Rusko v roce 1999 nabylo dojmu, že na jeho zájmy se v době détente nehledí a vrátilo se k studenoválečným praktikám velmocenského soupeření se vším všudy. V zájmu budoucnosti je potřeba, aby se chyby neopakovaly a NATO bylo vždy a jen obrannou aliancí.