Bandera, jaký je to vzor?

  Současná Ukrajina je naneštěstí nárazníkovým pásmem. Neradostným „územím nikoho“ mezi velmocenskými sférami Ruské federace a Západu. Dvou soupeřících okruhů, které se potácejí v nemalých vnitřních problémech. 

V problémech, od nichž se příslušné elity nezřídka snaží odvádět pozornost stůj co stůj…

Původní sliby o vstupu Kyjeva do NATO, neřkuli Unie, případně o neochvějném zájmu vyspělých demokracií na její politické liberalizaci, jsou dnes ty tam. A dávno byly demaskovány jako bohapustá propagandistická floskule. Ničeho takového se jednoduše nenadějeme. Zamrzlý konflikt na východě země (s dosud více než deseti tisíci mrtvými) bude udržován při svém smrtonosném životě, jelikož se to mocensky tomu či onomu hodí. Momentálně Petru Porošenkovi, který obhajuje svůj prezidentský trůn, na nějž se mimochodem dere také ex-premiérka Julia Timošenková.

Ukrajinské poměry musejí být kromobyčejně trudné, když se dáma jízlivě přezdívaná „Plynová princezna“ jeví obyvatelstvu příhodnějším kandidátem než stávající prezident. A to nemluvím o prvním z politického pelotonu: o preferencích televizního komika Zelenského, jehož předvolební popularita se podle volebních průzkumů blíží třiceti procentům.

Sama Timošenková zjevně nemá přemíru morálních zábran, neboť svého kolegu z revoluce a volebního soka v jedné osobě veřejně napadá (nikoli však zřejmě bezdůvodně!) jako obludného korupčníka. Také on a jeho klika však hrají tvrdě, bez skrupulí. Tudíž i oni využívají nacionalistickou, potažmo protiruskou kartu. Nezbývá jim vlastně nic moc jiného, a tak rovněž vyvěšují tragikomické poutače s nápisy „Porošenko, nebo Putin“. Každý prostředek dobrý. Pro Západ přestali být totiž zajímaví, další oligarchové mají své zájmy a hospodářská situace se stala – diplomaticky řečeno – nesnadnou. A tak vyvolávají pocit národního ohrožení. Doma i v zahraničí. Ukrajinská tajná služba šířila zábavný postoj, že za francouzským hnutím „žlutých vest“ a jejich násilím stojí Kreml. Stejně jako prý způsobuje, vypalování místních pravoslavných kostelů. Což je zjevně „aluze“ na čerstvou separaci ukrajinské ortodoxní církve od Moskvy…

Jsou to zneklidňující skutečnosti, a přesto jde pořád o relativní maličkosti. V souvislosti s nedávným námořním incidentem v Kerčském průlivu bylo mimořádně interesantní slyšet německého exministra zahraničí Gabriela, když mluvil o snaze Ukrajiny zatáhnout jeho zemi do války. V jakési korelaci s tímto faktem se ostatně zdálo být i páně Porošenkovo jednání na poslední bezpečnostní konferenci v Mnichově…

Obdobně bezohledných spádů o moc bojujících kyjevských „elit“ bychom našli ještě vícero, ale to teď nechme. Raději si zmiňme skutečnost, že systematické pěstování agresivního národovectví se v převážně slovanské zemi neobjevuje pouze kvůli předvolebnímu boji. Ukrajinská republika vznikla rozpadem SSSR a její křehká identita dostala posléze – jak se ostatně dalo predikovat už před lety – pořádně na frak. Stalo se tvrdým oříškem najít pro zemi odlišných regionálních nebo etnických identit univerzální, státotvornou ideu. Jisté vlivné kruhy se proto pokoušejí přenést na celou (zbytkovou) Ukrajinu kult Stepana Bandery i jeho extrémistického hnutí – takzvaných banderovců. Proces je to letitý, ale teprve poslední roky samostatnosti umožňují oficiálně oslavovat veterány Ukrajinské osvobozenecké armády (UPA) jakožto zasloužilé hrdiny 2. světové války.

K retušování krvelačné, kolaborantské minulosti banderovců se na Západě obvykle „taktně“ mlčí. Ač se najdou výjimky. Český zaminir Tomáš Petříček (člen ČSSD!), jenž před pár týdny z titulu funkce pobýval v Kyjevě, si sám „napsal pozvánku“: MZV ČR považuje oslavování členů UPA za vnitřní záležitost Ukrajiny! Kandidát na místopředsedu sociální demokracie by si měl možná vzít příklad ze slovenského kolegy a předáka Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, zkušeného diplomata Miroslava Lajčáka. Ten svému východnímu protějšku sdělil, že Kyjev porušuje hodnoty OBSE. Nevynechal však ani zjevné „znepokojení slovenské veřejnosti související s nárůstem nacionalismu na Ukrajině, spojeného mimo jiné s heroizací Stepana Bandery“.

Přirozeně, nic není černobílé a moderní dějiny Ukrajinců obzvlášť. Provází je násilí, rozličné národnostní ústrky, nebo dokonce hrozné (řízené) hladomory. Ovšem nejde si držet odstup od prokázaných skutečností, co se – jen tak mimochodem – bezprostředně dotýkají též dějin střední Evropy. Namátkou vybírám, že UPA (navazující na předválečné teroristické aktivity ukrajinských radikálů) nejednou úzce spolupracovala s nacistickými vojsky a z vlastní iniciativy prováděla zuřivé etnické čistky. Především na území, kde poněkud iracionálně předpokládala příští ukrajinský stát. Za oběť jejímu krutému řádění padly desetitisíce Poláků, Židů, Rusů, Arménů, ale i Čechů, kteří se v zemi kdysi usadili a přijali za svou.

Ke zvěrstvům, o jejichž monstrózní a masové podobě přesvědčivě vypráví kupříkladu polský válečný snímek „Volyň“ z roku 2016, se volně vážou rovněž další, dnes bohužel (programově) opomíjené události. Vždyť sotva osvobozeným Československem se probíjely některé jednotky UPA, s nimiž se proto krvavě střetly také naše bezpečnostní složky. Zahynuly při tom i desítky nevinných civilistů…

Není prostor pro důkladné připomenutí či analýzu neblaze oživované minulosti, ovšem jedno je jasné. Banderův mýtus není pouhopouhou historií, je to kostlivec vypadlý ze skříně. Z politické kuchyně. Na žírnou ukrajinskou půdu.

Obdobný článek publikoval slovenský deník Pravda