Bagdádího smrt není smrtí Islámského státu

Teroristický ničema Abú Bakr al-Bagdádí je mrtev. Je kolem toho veliké "haló", ale co to doopravdy pro svět znamená?

To je zase slávy! Prezident USA Donald Trump s příznačným dryáčnictvím oznámil veškerenstvu, že arcilotr Abú Bakr al-Bagdádí je mrtev. Pronásledován americkými speciály „zemřel jako pes, zemřel jako zbabělec“. Když odpálil, nemaje pro sebe zřejmě jiného východiska, sebevražednou nálož. Údajně tak s sebou na věčnost vzal i své děti.

Dobře, známý pohlavár nikým neuznaného Islámského státu, na jehož hlavu byla vypsána nemalá odměna 25 milionů dolarů, je pryč. Konečně mrtev. Proč „konečně“? Jelikož jeho zabití bylo vyhlašováno snad už stokrát. Jenže co na tom, jestli se nyní podařilo. Svět rázem není „mnohem bezpečnější místo“, jak zahlaholil Trump. Nejde o nic jiného než o pověstné vytírání očí. Hned v několika rovinách. Především proto, že samozvaný „chalífa“ byl již po jistou dobu spíš mediálním symbolem než vůdčí postavou teroristů. Což ostatně připomíná také roli Usámy bin Ládina v okamžiku jeho oslavované smrti.

Dále je z věci znovu patrné, že Spojené státy ztrácejí pozice v Sýrii (či širším regionu vůbec), kde jsou navíc obviňovány z drancování místních ropných ložisek a jiných odsouzeníhodných praktik. Předvolební supervelmoci tak nezbývá, než docela diskutabilní úspěchy prezentovat mediálně bombastickým způsobem. Stejně jako se o to Bílý dům pokusil – po opuštění kurdských spojenců, jejichž zprávy měly pomoci k likvidaci Bagdádího! – prostřednictvím dohody o krátkodobém klidu tureckých invazních zbraní. Tohle všechno je zcela čerstvé a všichni to máme v živé paměti. Stejně jako náhle se znovu objevivší fotky z otřesných asadovských věznic…

Po letech krutých bojů nebo krvavých nepokojů v Iráku a Sýrii si ovšem méně vybavujeme, kdy se celý tenhle soudobý marasmus vzal. Politický islamismus byl na globální úrovni významně posílen během vojenské angažovanosti SSSR na území Afghánistánu; zde probíhala jiná proxyválka. Pro ní se užívá sousloví „sovětský Vietnam“. Tehdy začal do mezinárodního slovníku pronikat pojem taliban a první ostruhy si vydobyl Usáma bin Ládin, zakladatel al-Kaidy. Jeho „Základna“ dodnes existuje a aktivně pokračuje v extrémistické činnosti. Třeba na syrském území.

Falešnými důkazy zdůvodněná likvidace krutého Saddámova zřízení v Iráku, popravy čelních pohlavárů baasistického režimu i velice nešikovná okupační správa podrobeného Meziříčí způsobily bezvládí, chaos a potřebu hledat nové vůdce. Vzniklo volné pole působnosti, na němž se zrodily daleko horší stvůry než byla předchozí sekulární diktatura. Obviňovaná z úzkého napojení na salafisty, ačkoliv ve skutečnosti tvořila důležitou hráz proti nim. Obdobně jako vláda „prezidentské dynastie“ Asadů v Damašku, jež si v tomto smyslu nebrala servítky.

Když tedy zejména Washington odstranil roku 2003 svého původního spojence v Bagdádu, jehož využíval k oslabování rozpínavé Chomejního revoluce (tady „červená čára“ u chemických zbraní neplatila), nastala bizarní situace. V zemi, kde začal mít masivní vliv někdejší úhlavní nepřítel Írán, vypuklo sektářské násilí, přičemž selhávaly i zcela základní funkce státu. Občanskou válku ve většinově šíitském prostředí nejefektivněji vytěžila sunnitská organizace známá pod zkratkami ISIS, ISIL, IS. Radikální Islámský stát, vyhlášený roku 2014, jemuž se mezi musulmany z propagandistických důvodů říká také Daeš. Mezi jeho funkcionáři se přitom vyskytovali mnozí představitelé předchozího sekulárního režimu, kterým bylo docela lhostejné, prostřednictvím jaké ideologie získají zpět ztracenou „čest“.

ISIS postupně začal kontrolovat rozsáhlá území dvou sousedících státností, kde zaváděl svůj – od časů Třetí říše nejvíce medializovaný – sadistický „pořádek“. Vedle praktikování extrémních forem islámu či jezídské genocidy však také zlepšil běžnou státní správu a čile obchodovat s naftou, uměleckými předměty nebo otroky. Různými cestami získal nemalé finanční prostředky, co mu umožnily expandovat do širého světa. Bojovné stoupence má proto v Afghánistánu, severní Africe, na Filipínách...

Na samotném Blízkém východě Daeš ještě zdaleka neskončil. Neskonaly především ideje. Nadto si nepochybně vybudoval bohatou síť spících buněk. Kádrů a zdrojů na to má nesporně dostatek. Výmluvné je rovněž, že Bagdádího zlikvidovali v povstalecké provincii Idlib, dokonce pár kilometrů od turecké hranice, kde mají přece prodlévat nanejvýš „umírnění rebelové“. V tomto kontextu se tudíž diskutuje o srůstání, případně přestupech mezi jednotlivými islamistickými „kluby“. Včetně al-Kaidy, co v Islámském státu spatřovala nepříjemnou globální konkurenci.

Vůbec si nestavějme vzdušné zámky. Perspektivy radikálů zůstávají slušné. Například v Iráku už týdny probíhají lidové bouře, jež někteří novináři označují za novou vlnu arabského jara. Termín se zdá nadnesený, nicméně nespokojenost opět plyne najmě z neschopnosti úřadů. Dlouhodobý neklid velmi mladé populace (60 procent obyvatel je mladších 24 let), rozlícené chudobou, nedostatkem pracovních i studijních příležitostí, olbřímí korupcí politiků či nefungujícími službami tentokrát přerostl do pouličních konfliktů s bezpečnostními složkami v celé řadě míst. Obětí na životech rychle přibývá, k čemuž vláda premiéra Mahdího otevřeně říká, že není schopna situaci rychle řešit. I tohle všechno jsou volné následky nedomyšleného vývozu západní demokracie.

Obdobný komentář publikovala MF DNES