Akta Pentagon – skrytá válka II

V pondělí deník Washington Post zveřejnil zásadní článek, že představitelé Spojených států kvůli afghánskému vojenskému dobrodružství promyšleně klamali veřejnost!

Roznesla se světem novina, že americký Pentagon po léta systematicky lhal. To by nebylo jistě poprvé, ani naposled, řeknete si možná. Zajisté, vždyť politika, potažmo vojenská politika bez vědomých nepravd nemůže žít. Takže fádní záležitost? Ale kdeže! Tohle je přeci jenom specialitka v záplavě jiných. Ministerstvo obrany a další významné instituce či představitelé našeho nejpádnějšího, ovšem stále problematičtějšího spojence „lhali ráno, lhali v poledne, lhali večer“. Tak by to nejspíš řekl jistý maďarský politický klasik.

Přitom nám tito (a jim podobní) lhali o zásadní věci bezpečnostní povahy – už skoro dvacet let! Místo věrohodných dat předkládali vůdčí persony USA píáristické tlachy, které se mimochodem bezprostředně dotýkají i České republiky. Vztahují se k našim lidem; ať k vojákům, nebo k civilistům. A mají také pořádně co dělat s veřejnými penězi.

Dobře, nebudu dál napínat – jde o afghánskou válku. Afghánistán je sice všeho všudy jedna z nejzaostalejších státností, ale mediální pozornosti má víc než dost. Mluvilo se kvůli ní již o kdečem. Včetně nařčení, že kdo je proti tamější válce, postrádá vlastenecký cit a měl by dostat nálepku zrádce, vítače islamismu, placeného trolla blíže neurčeného nepřítele, anebo aspoň hňupa, jež odmítá tak skvělou příležitost k bojovému zocelení našich okupačních jednotek...

V pondělí deník Washington Post zveřejnil zásadní článek, že představitelé Spojených států kvůli afghánskému dobrodružství promyšleně klamali veřejnost. Předkládali zcela zkreslená oficiální prohlášení, falšované statistiky a maskovali věrojatné doklady o „počtu nepravděpodobnosti“ vítězství. Dělali to všichni. Dokonce i Donald Trump ještě v roce 2017 s příznačnou velkohubostí tvrdil: „Vítězství bude mít jasnou definici. Nakonec zvítězíme.“

Zmíněný americký deník ve svém textu odkazuje nadlouho tajená mínění výsostných odborníků na problematiku nekonečného konfliktu.K němuž si autor dovoluje zopakovat, že probíhá už takřka generaci, tj. od roku 2001. Jeden z citovaných specialistů měl výslovně konstatovat: „Chybělo nám elementární porozumění Afghánistánu. Nevěděli jsme, co činíme. Neměli jsme ani jen nejmlhavější představu o tom, do čeho se pouštíme.“

Tudíž tedy konečně, konečně s jistotou víme též z vládních zdrojů, že Afghánistán je ztracená varta. Prohraná vojna. Hlavně je však jisté, že to příslušné politické elity vedly dlouhodobě v patrnost. A konečně se tím rovněž připouští, že středoasijská země se nestala pouze sovětským, ale i americkým (chcete-li západním) „Vietnamem“.

Apropos: Vietnam. Neopakují se tu jedině dějiny militarismu v tom nejzákladnějším paradoxu, představovaném dominancí slabě vyzbrojených vzbouřenců nad nejpokročilejšími armádami. Kdo shlédl předloňský film Stevena Spielberga „Akta Pentagon: Skrytá válka“, mohl si uvědomit vícero historických paralel. Stejně jako se lhalo voličům o vojenské situaci v jihovýchodní Asii 60. a 70. let 20. století, stejným způsobem se ve století nynějším lhalo v letech nultých a desátých.

Jde to všechno skoro přes kopírák. Pokud někdo natvrdo zastával něco jiného, než že jsou odhodlaní vietnamští partyzáni, krytí těžkým terénem, něco víc než řešitelnou výzvou, byl zrádcem boje za světovou stabilitu a obranu svobody. Nebo další paralela: v obou případech se nesmělo o ústupu ani špitnout, protože by zvítězilo „ZLO“. Respektive by došlo k poklesu prestiže invazních vojsk, celého státu na mezinárodním poli, ale zejména příslušných politických funkcionářů. Kteří proto u činil i maximum pro ohlupování vlastního obyvatelstva, a právo na zveřejnění informací se tak řešilo soudně. Tehdy i dnes.

V obou případech předběhla ideologie racionální plánování. Tehdejší vietnamské a dnešní afghánské poměry se rozhodně nijak ne mění ve prospěch (pro)okupačních sil. Vzdor přibývajícím obětem na životech (včetně českých vojáků), vzdor astronomickým investicím. Do afghánského avanturismu prý jenom samotný Washington vložil takřka bilion amerických dolarů!

Obtíží, z nichž se nedá vybřednout bez ztráty tváře, vyvstalo plno. Po svržení talibanské vlády a pozdější likvidaci Usámy bin Ládina se již významnější úspěchy nedostavily. Nepodařilo se stabilizovat oktrojované veřejné poměry a dosazené mocenské skupiny mají v zemi zpravidla minimální autoritu. Povstalci kontrolují řadu regionů, nota bene se v zemi v průběhu doby uchytili i stoupenci Islámského státu. Do Afghánistánu jsou potajmu ve velkém dováženy zbraně; často pravděpodobně stejné provenience, jaké jsou okupační jednotky. Platí se za ně penězi z prodeje narkotik, jejichž produkce od svržení puritánských náboženských radikálů celkově vzato utěšeně roste. Co víc! Na obrovském byznysu s drogami pravděpodobně participují také nejmenované tajné služby, jejichž černé fondy jsou zřejmě nenasytné.

Ve Spojených státech amerických se nepovedené zahraniční intervence staly velkým tématem. Obzvláště když už začalo předvolební tažení. Kdo ví, zda nakonec „Afghanistan Papers“ neusnadní velký Trumpův plán. Plán na stažení.

Tento komentář vznikl pro MF Dnes