Strašák mexické alias prasečí chřipky obchází svět. Podle mě je to jen umělý strašák na vyprodání drahých léků ve skladech farmaceutických firem.
ilustraení fotoidnes.cz
Den 0.
Pondělí ráno. Jako obvykle jsem zapojen do pracovního procesu. V tom se otevírají dveře a přichází neznámý člověk s nějakým dotazem. Jeho dotaz zodpovídám, ovšem během naší konverzace se ozve známé hehe…hepčíííí. V tu chvíli vím, že tohle je ten okamžik, kdy jakýkoliv odstup, či snaha se chránit je zbytečná. Dostal jsem plnou dávku, ruka neruka. Kdyby mířil schválně, netrefil by se. Pokud čekáte, že se dotyčný alespoň omluví, zklamu vás. Neudělá nic. Pokusím se alespoň celou situaci posunout to žertovné oblasti a tak pronáším: „ No doufám, že to aspoň není prasečí chřipka.“
„Já nevím,“ slyším odpověď, „ale u nás v práci to mají všichni. Dotáhnul to kolega ze Španělska.“
No tak to mě potěšilo. Opravdu povzbuzující informace. Nezbývá než marně doufat, že se netrefil efektivně. Večerní štamprdle slivovice ale už nic nezachrání.
Den 1.
Trefil se. Během dne cítím, že pomaličku polehoučku nejsem ve své kůži. Zatím to na nějakou nemoc nevypadá, ale vím s téměř jistotou, že to přijde. Večer jdu spát nezvykle brzo podivně unavený. Prostě nic moc. Asi to znáte.
Den 2.
Probouzím se jak praštěný bednou gumových medvídků do hlavy. V krku a v puse jak v polepšovně. Už jsem zažil příjemnější rána. No co se dá dělat, do práce musím, nikdo to za mě neudělá. Přesto se snažím šetřit organizmus jak to jen jde, nedělám žádné silové akce, vše hezky v klídku a pomalu. Cítím se podivně zmatený. Teplota je sice na standardních 36,2, ale to u mě nic neznamená. Já mám zvýšenou teplotu málo kdy. Snad proto jsem v mládí musel chodit do školy, ať mi bylo sebehůř, protože jsem nikdy nemohl předvést na teploměru onu „nemoc“. Jo, to jeden můj spolužák měl zase trvale 37,2, takže kdykoliv se rozhodnul, mohl se skvěle ulít z jakékoliv školní akce. Byly doby, kdy jsem mu to záviděl.
Během dne se situace zhoršovala a ani dávka anopyrinu v kombinaci s vitamíny a koňskou dávkou céčka nic nezmohla. Domů jsem se spíše dovlekl a slíbil si, že další den nevylezu z postele. Spát jdu po večerníčku… teda skoro. Teplota se nakonec nad 37 vyšplhala, ale víc než teplota je pocit vnitřního žáru. Piju hektolitry čaje a prokládám to v pravidelných dávkách anopyrinem. Večer cítím, že se nemoc dostává do další fáze.
Den 3.
Ráno je to jak vystřižené z filmu „Noc oživlých mrtvol“. Je mi blbě a toho chlapa, co na mě kouká ze zrcadla neznám. Snad proto, že oživovací pokusy byly 2x přerušeny spánkem. Celý den ležím v posteli, piju čaj, jím vitamíny a kreslím. To je snad jediná činnost u které se neunavím. Na prsou mi sedí malá opice a občas způsobuje záchvaty kašle. Nemohu dýchat nosem, pokašlávám, prostě dokonalá kombinace. Teplota je jako na houpačce. Chvíli 39,5 stupňů chvíli zase 37. Prostě jako na horské dráze. Tak se i cítím, když se pokusím vstát. Jít k doktorovi? Nesmysl. Maximálně bych dostal prášky, které si stejně koupím sám za své a na nějakou neschopenku mohu zapomenout. Mně nikdo nemoc neproplatí.
Den 4.
Situace se trochu zlepšila. Kašel ustoupil, teploty nejsou, ale stejně to není nic moc. Vyrážím zařídit nejnutnější, stejně se to protáhne až do šesti. Doploužím se domů a zalezu do postýlky.
Den 5.
Je sobota a celý den trávím v posteli. Konečně. Vrátily se teploty a opice co po mně skáče znatelně povyrostla. Neustále se ji pokouším odehnat, ale ta mrcha se s železnou pravidelností vrací. Asi se jí u mě líbí.
Den 6.
Opět pokus o maximální klid. Hlavní program je postel, čaj a spánek. Takový program bych chtěl mít i někdy jindy, když nejsem nemocný, ale na takový luxus mohu zapomenout. Opici jsem zahnal, ale vím, že ta potvora číhá někde za dveřmi.
Den 7.
A máme tu opět pondělí. Nedá se nic dělat, peníze někdo vydělávat musí. Je mi o kousek lépe. Nesmrkám, ale občas zakašlu. Organizmus do provozuschopného stavu dostává dávka dvou tablet anopyrinu, kterou musím ještě během dne dvakrát zopakovat.
2. týden
Osmý den se probouzím s úlevou. Nemoc je pryč, ale zanechala za sebou stopy. Všechno musím dělat opatrně, nemohu spěchat. Když stoupám do 7. patra po schodech, jsem již ve 3. Utahaný. To dříve bylo až někde kolem pátého. Občas mě zastihne záchvat kašle.
3. týden
Poslední rezidua chřipky odeznívají. Kolem dvacátého dne od prvních příznaků nemoci mohu prohlásit, že jsem definitivně v pořádku. Doufám, že opět platilo heslo „Co tě nezabije, to tě posílí.“ A jak vím, že byla ona prasečí? Nevím nic samozřejmě jistě, ale průběh byl trochu jiný než normálně. Ale hlavně ji měl s velkou pravděpodobností ten, který byl původce, protože ji údajně měli diagnostikovanou ti jejich obchodní partneři ve Španělsku.
Myslím že není se čeho bát a rozhodně není důvod platit předražené léky.
