Zaměstnávat je adrenalinový sport

I já jsem byl ten nestoudný kapitalista, co tyje z práce poctivých lidí a vykořisťuje je. Ano, přiznávám se bez mučení... No, možná to tak někomu opravdu přišlo, všechno ale bylo trochu, nebo spíše úplně jinak. Zatímco zaměstnanci přicházeli takřka na otevíračku, já tam musel být o půl hodinky dříve. Odcházel jsem zase půl hodiny po odchodu posledního zaměstnance.  Denní dvanáctihodinovky s vizí, že najdu nějakého poctivého zaměstnance, co by práci vedoucího byl schopen převzít v době, kdy bude pracovní kolektiv stabilní, která se ukázala téměř neřešitelným zbožným přáním.

Za svou podnikatelskou aktivitu jsem si prožil nejedno období, kdy jsem měl zaměstnance. V určitém okamžiku se to prostě stane nutností. Musíte vytvořit tým lidí, kteří budou spolupracovat na nějakém společném projektu. Vy k tomu dodáte místo, prostředky, know-how a vše okolo a očekáváte, že lidé bez práce budou mít zájem si nějaký ten peníz vydělat. Velký omyl. Sehnat poctivého, šikovného a slušného zaměstnance je opravdu obrovské umění a ve svém důsledku i adrenalinový sport.

Vyhlásíte konkurz na pracovní místo.
Uděláte nějakou tu inzerci a samozřejmě ohlásíte informaci o volném pracovním místě na Pracovní úřad. V tu chvíli začnou proudit desítky lidí s různými záměry. Více méně je lze rozdělit do několika skupin.

-          nechci pracovat, jen potřebuju razítko, že jsem tu byl/a a nevyhovuji
-          aha, já myslel/a, že se jedná o nějakou jinou práci
-          klidně nastoupím, ale chci dvojnásobný plat, budu chodit, až se vyspím a chci nějaké ty zaměstnanecké výhody
-          rád bych tu práci dělal, ale nemám na to nejmenší předpoklady
-          první co udělám je, že založím odbory

Takže asi ze 20 lidí se našel jeden/ jedna, co měl/a alespoň minimální předpoklady práci dělat a dostali jsme se do další fáze.

Jednoduchý dotazník.
Před tím, že bych vůbec uvažoval o tom někoho zaměstnat, jsem potencionálním uchazečům o práci dal vyplnit jednoduchý dotazník. Nic osobního a ani nic složitého. Například prodavač, u kterého se předpokládala práce s hotovostí, dostal mimo jiné sečíst na papíře bez kalkulačky 5 čísel napsaných pod sebou. Měl na to neomezený čas.  No divili byste se, kolik lidí hlásících se na pracovní pozici prodavač/ka není schopno sečíst 5 čísel napsaných pod sebou. Takovému člověku není možno svěřit peníze ani omylem. Tisíc sem, tisíc tam, co na tom záleží? Jeho to není.  Jedna slečna se při dotazu kolik je 10x8 zhroutila a stále dokola opakovala, že je nervózní a že se nemůže soustředit. Když jsem jí sdělil, že znalost malé násobilky je podmínkou nezbytně nutnou, rozplakala se doufajíc v to, že alespoň ocením její zjev. Neocenil jsem, navíc druhý den dorazil za ni orodovat její otec a měl ke mě dlouhou monologickou rozpravu o tom, že nevím co je život. Ani on nějak nechápal, že 10x8 musí člověk umět vynásobit v jakékoliv situaci.

Další problémy.
Když jsem konečně našel někoho, kdo by byl schopen vykonávat danou práci, domluvili jsme se před podpisem pracovní smlouvy, že jeden den si práci pod dohledem vyzkouší, abychom všichni věděli, do čeho jdeme a jestli na ni vůbec stačí. A tady jsem také často hořce zaplakal. Samozřejmě, žádný učený z nebe nespadl, ale blbce jako by shazovali. Bohužel velké části jsem musel sdělit, že opravdu nemá cenu pracovní smlouvu ani uzavírat, protože pro ni nemají elementární předpoklady, byť se jednalo o jednoduchou činnost a já myslel, že ji zvládne každý. Ó jak jsem se mýlil.

Jak dál?
Když se nakonec podařilo s někým sjednat podmínky a došlo na uzavírání pracovní smlouvy, nastaly další potíže. Dotyčný nějak nebyl schopen dodat zápočtový list, ukázalo se dotyčná je gravidní a tak vlastně danou práci vůbec nesmí vykonávat (přestože na toto téma se vedl rozhovor na počátku), nebo expert poté, co byl složitě zaregistrován na sociálním a zdravotním prostě druhý den jednoduše nepřišel do práce, aniž by cokoliv vysvětlil, nebo podal písemnou výpověď. Takže mzdová účetní jenom běhala po úřadech a řešila tyhle kulišárny – přihlásit, odhlásit, přihlásit, odhlásit, přihlásit, odhlásit. Kdo to někdy dělal, ví, že je to moc zajímavé papírování.

Zloději.
Bohužel musím napsat, že mnoho, příliš mnoho zaměstnanců ukončilo pracovní poměr z důvodu dokonané krádeže. Ať už to bylo zcizení peněz jinému zaměstnanci, zcizení peněz z pokladny, obohacování se na úkor zákazníků a tím samozřejmě také poškozování dobrého jména, krádeže zboží, nákupy příbuzných za pět prstů a spousta dalších radostí. To nemluvím o tom, co by se odehrávalo, kdyby na podivné praktiky některých zaměstnanců přišla ČOI a ne my. Byl by potrestán samozřejmě zaměstnavatel.

Jedna zaměstnankyně dokázala během dvou dnů pozotvírat 25 originálních balení a z každého si trochu pro sebe odnést. Pláč a slzy sice byly pak nepředstírané, navíc si s výpovědí odnášela i zbylou výplatu v podobě znehodnoceného zboží. Naprosto mne dostala svým tvrzením, že poškozené zboží nechce, protože ho vlastně vůbec nepotřebuje a otevírala ho jenom proto, že tak činila druhá zaměstnankyně. No, ta letěla po prokázané stejné činnosti o dva dny později.

Další radosti se zaměstnanci.
Krádeže přímé byl jeden problém, další problém byly krádeže nepřímé, které mnozí vůbec za krádeže nepovažovali. Odnést si domů nějaký spotřebák? No proč ne, že? Použit firemní zdroje na řešení osobních problémů? Proč ne, vždyť z cizího krev neteče. Navíc mi připadne jako drzost, když zaměstnanec bez svolení celý den pracuje na své ryze soukromé věci, spotřebovává firemní prostředky a nakonec si myslí, že za ten den dostane ještě zaplaceno, jako by normálně pracoval pro firmu.

Jeden zaměstnanec zase po několika měsících odešel a vytvořil konkurenční firmu zabývající se stejným předmětem podnikání (byť se smluvně zavázal, že k tomu nedojde), kde se snažil využít všechny nabyté zkušenosti, včetně toho, že zcizil databázi zákazníků, které obvolal a nepravdivě je informoval o našem ukončení činnosti s tím, že veškeré aktivity přebírá on. Zkrachoval do roka a do dne, ale zvládnul udělat pěknou škodu.

Děláte inventuru a necháte zaměstnance přepočítat regál ve skladu? Nesmíte zapomenout zdůraznit, že je opravdu potřeba vše přepočítat fyzicky. Pak se vám možná nestane, že třetí den zjistíte, že jedna zaměstnankyně dělala inventarizaci „odhadem“, čímž znehodnotila práci dalších pěti lidí. Vymluvila se na to, že nevěděla, že inventura znamená všechno přepočítat fyzicky. Odhadováním si jen ulehčila práci.

Ukončíte pracovní poměr zaměstnancem ve zkušební době, protože se neustále zašíval a hledal jak se vyhnout jakékoliv práci? Nebojte se, právě tenhle lempl nebude želet času a začne si na vás stěžovat na všech možných i nemožných úřadech. A úředníci začnou šetřit. Žádnou chybu sice nenajdou, ale toho zbytečného času pro x lidí na y dnů.

Ach ty děti.
Nedivím se nikomu, že nechce zaměstnávat matky s malými dětmi. Taková mamina se třemi dětmi má pravděpodobnost, že nějaké onemocní téměř rovnu jistotě. Zaměstnance zaměstnáváte pro to, že potřebujete nějaký výkon v nějaký definovaný čas. Ne každodenní loterii, jestli se dnes uráčí, nebo opět nikoliv. Jistě, chápu, že děti mohou onemocnět, ale pak prakticky za chybějícího zaměstnance musí zaskakovat ostatní a není to žádná legrace zvláště v malých pracovních kolektivech. Může se někdy stát a rozhodně to nemůže být důvod nepřijetí. Bohužel když vám pracovnice ve zkušební době odpracuje pouhých 5 dnů a ostatní prosedí doma na paragraf, jaký smysl by mělo ji zaměstnávat? Bude to v budoucnu jinak? Pokud bude pracovat tam, kde to nevadí, budiž, ale nemůže čekat, že ostatní za ni budou pracovat. Je to vůči nim nefér.  Ve větších kolektivech ten problém asi zase tak velký není, ale v malých, kdy je fyzická přítomnost zaměstnance nutností je to nepřekonatelný problém.

Zaměstnanec udělá chybu, kdo ji zaplatí? Zaměstnavatel.
Všichni jsme omylní. Zpravidla za své chyby platíme sami. Pokud jsme ale zaměstnavateli, platíme za chyby zaměstnanců. Jeden zaměstnanec se splete v desetinné čárce, druhý bez minimálního přemýšlení prodává za desetinu ceny. Když se na to přijde, ani jednoho to netrápí. Když se to ale stane několikrát za sebou, začínáte mít pochybnosti o zdravém rozumu těchto lidí.

Zaměstnanec špatně přebere reklamaci? Zaplatí zaměstnavatel. Zaměstnanec okrade zákazníka? Vinen je zaměstnavatel. Zaměstnanec v rozporu s přímým nařízením prodává věci s prošlou lhůtou? Nevadí, pokutu opět zaplatí zaměstnavatel.  A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna.

Když už máte dobré zaměstnance, odejdou.
Za lepší mzdou, lepšími podmínkami, jinou prací. Udržet si dobrého zaměstnance je umění. Važte si jich, chovejte je jako v bavlnce. Lidé, co je na ně spoleh jsou silně nedostatkovým zbožím. Nezaměstnaných je hromada, dobrých pracovníků málo. Přemýšlím, kdo jsou asi tak ti Paroubkovi obyčejní lidé?

Zaměstnat zaměstnance se ZTP? –  ekonomická sebevražda.
Důvody, proč bych velmi váhal zaměstnat zdravotně postiženého člověka, jsou prakticky dva. Jeden, že chtějí práci, i když na ni evidentně nemají předpoklady a ten druhý je v našich zákonech, takového zaměstnance máte na vždy. Je tak dokonale chráněn, že i při jeho minimálních pracovních výkonech mu nelze dát výpověď. Troufnete si zahrát takovou ruskou ruletu? A přitom bych jednoho šikovného kluka takhle rád zaměstnal. Ale neměl jsem odvahu při svých zkušenostech jít do toho rizika.

Nejsou zakázky, zaměstnanec je nadbytečný, co s tím?
Dáme mu výpověď. Bohužel od okamžiku výpovědi máte na pracovišti velmi často škodnou. Lidé zřídka kdy pochopí, že výpověď nemusí být nic osobního, ale ekonomická nutnost. Začnou se mstít. Polehounku, potichounku firmě škodí, natož aby odváděli dobrou práci, za kterou jsou stále placeni. Mají to tak říkajíc na háku, stejně odcházejí. Dva měsíce mají prakticky nohy na stole. Navíc dostanou tučné odstupné, tak co si budou lámat hlavu? Jeden můj známý zjistil, že i přes svůj důchodový věk nemůže přestat podnikat. Má tolik zaměstnanců, že kdyby nyní v době krize skončil, odstupné ho naprosto zruinuje a půjde spát na ulici.

Náš socialisticky ochraňovaný pracovní trh trpí několika necnostmi. Náklady na pracovní místo jsou vysoké už tak, navíc jsou státem uměle navyšovány a zaměstnavatel je ve svém důsledku doslova a do písmene potrestán za vytvoření pracovního místa. Výpovědní lhůta je příliš dlouhá, trh je nepružný a navíc případné odstupné zaměstnavatele velmi zatíží. Zpravidla to firmu v odbytových problémech zcela dorazí. Všelijaké ochraňovací paragrafy paradoxně nechrání zaměstnance, ale způsobí, že pracovní místo se obsazuje velmi opatrně s vidinou budoucích potíží, nebo se nezřídí raději vůbec. Zaměstnejte totiž někoho, koho evidentně bude problém propustit. To si zaměstnavatel raději několikrát rozmyslí.

Chce-li stát vytvořit podmínky pro více pracovních míst, musí ulehčit zaměstnavatelům a změnit legislativu tak, aby ti mohli pružněji reagovat na podmínky trhu a to i v zaměstnanecké sféře. Musí umožnit snadnější vytvoření i rozvázání pracovního poměru a to včetně částečných pracovních úvazků. Nesmí zaměstnavatele trestat za vytvoření pracovního místa.

Nesmí dávat nesmyslné výhody cizím firmám, ale musí vytvořit příhodné podmínky hlavně pro domácí podnikatele. Paroubek má vizi, že dá opět nějakému zahraničnímu investorovi dotaci a ten vytvoří pracovní místa. Omyl. Tím zase zapříčiní, že domácí podnikatelé budou mít nerovné podmínky oproti cizincům.

Jak taková krátkozraká politika dopadá, vidíme třeba na projektu IBM, kdy po 10 letech po ukončení dotačních pobídek tento investor letos s největší pravděpodobností odchází z ČR. A nebude sám. Kdyby stejné pobídky dostali tuzemští podnikatelé, bylo by to mnohem přínosnější.

Uvolnění trhu práce není krok proti zaměstnancům, právě naopak ulehčí mnohým lidem získat pracovní místo a zaměstnavatelům vytvořit třeba dočasná pracovní místa, aniž by byli za svou iniciativu po zásluze potrestáni. Zaměstnavatel musí mít možnost snadněji neschopného zaměstnance propustit a přijmout schopnějšího. Jedině to je cesta z krize a jedině to reálně zvýší počet pracovních míst.