Aktivisté různých skupin všeho druhu se ohánějí slůvkem tolerance. Co si ale pod ním představují je mi často záhadou. Pro ně je totiž tolerance naprosto gumový termín, který vyjadřuje pokaždé něco diametrálně odlišného. Toleranci, kterou vyžadují pro sebe a své chráněnce totiž nelze absolutně ztotožnit s tolerancí, kterou sami k okolí mají.
Co to tedy ta tolerance vlastně je? Podívejme se do slovníku a nalezneme dva podobné výklady:
1. snášenlivost, schopnost přijímat, schopnost vzdorovat účinkům
2. povolená odchylka od normy
Jinými slovy: obecným konsenzem je stanovena norma chování a jednání jedince, skupiny, či celé společnosti a od této pomyslné normy se všichni chtě nechtě odchylujeme svým jednáním. Schopnost respektovat jiné, kteří tuto konvenci narušují bez toho abychom aktivně reagovali je pak ta zmiňovaná míra tolerance. Někdo má toleranci velkou, jiný nesnese sebemenší zásah do svého životního prostoru a stylu.
Správně by měl člověk toleranci stejnou měrou sám poskytovat i dostávat od okolí. Bohužel se obecně rozmohl nešvar asymetrické tolerance. Jedinci a skupiny takto postižení vyžadují a požadují absolutní toleranci ke svému jednání, svým názorům, ale vůbec nejsou schopni tolerovat sami kohokoliv a cokoliv co je v rozporu s jejich zažitým stylem, či s jejich názory.
Teď od teorie k praxi. Představte si že žijete v domě spolu s mnoha jinými nájemníky. Soused, který bydlí blízko vás často pouští nahlas hudbu, někdy i v dost nevhodnou dobu. Vy to tolerujete, přestože se vám to nelíbí. Jednoho krásného odpoledne jednou za rok si pozvete partu přátel do svého bytu na oslavu vašich narozenin. Nejste nijak extrémně hlučí, ale prostě slyšet to je. A co se nestane? Zvonek, bušení na dveře a rozezlený „hlučný“ soused, který se právě rozhodl spát (je odpoledne, tak proč by si nezchrupnul) na vás zaútočí, co že si to vlastně dovolujete ho vzbudit? Klasický příklad asymetrické tolerance. Vyžaduje toleranci ke svému chování, ale sám není schopen tolerance žádné. No nevím jak vy, ale já v tom okamžiku začínám vidět rudě.
Jiný příklad. Na zahradě je povoleno místní vyhláškou pálit listí v sobotu odpoledne. Sobotu co sobotu vás vykuřuje soused odvedle. Pálí tam kdoví co. Někdy i mimo tento čas. Mimo toho, že si pro sebe zanadáváte, že zase oblečení načichne, trpělivě snášíte závany kouře. No nakonec se rozhodnete jednou v sobotu též něco z listí popálit. A co se nestane, soused „palič“, který se jednou rozhodl nic nespalovat vyběhne jako čertík ze škatulky na vás, co si to jako dovolujete, vždyť ten dým jde na něj!!!
Takových příkladů ze života bych mohl popsat desítky, ale je to zjevně zbytečné, všichni asi chápeme, o co tu jde. Jev asymetrické tolerance je bohužel rozšířený až hrůza. V celospolečenském pohledu jsou takovými zneuživateli tolerance různí ochránci práv menšin. Hlasitě, velmi hlasitě křičí a vyžadují, dožadují se tolerance od většinové společnosti. Toto, často i kriminální jednání maskují za kulturní odlišnost, nebo jiné jednání převrací z tolerovatelné úchylky na mimořádně prospěšnou přednost, kterou je co nejvíce potřeba propagovat. Ouha, když ale někdo z té většiny náhodou jenom maličko upozorní, že i on má nějaká ta práva a že způsob propagace hlouposti a nesmyslné zvýhodňováni menšiny již začíná přerůstat únosnou mez, se zlou se potáže. Je okamžitě křiklouny označen v lepším případě za rasistu, xenofoba, nebo homofoba. Soud je rychlý, rozsudek budiž vykonán ihned. Diskuze pod jedním z mých předešlých článků je toho krásným důkazem. Vyžadovači tolerance totiž zpravidla sami žádnou nemají. O slušném chování snad ani nemá cenu psát.
V mezinárodním měřítku je podobná asymetrie často pozorovatelná v islámských zemích. Vyznavači islámu se v ostatních zemích mermomocí domáhají svých práv na svou identitu, ale nikdy něco podobného ani náhodou nedovolí ostatním ve své zemi. Dalších příkladů bychom asi našli spousty.
Systém tolerance jenom pokud se to někomu hodí mě již začíná rozčilovat. Každá nádoba jednou po kapkách přeteče, každé ucho se jednou utrhne. A co vy, taky si myslíte, že opravdu není možné donekonečna někam ustupovat a je potřeba tento ústup alespoň zastavit? Že je potřeba nejenom toleranci mít, ale taky ji vyžadovat? Že každé právo sebou nese i nějakou tu povinnost a odpovědnost? Pokud ano, myslíte si to, co já a nezbývá, než to uvést do praxe v našem každodenním životě. Nenechme se ukřičet křiklouny.
