Vždy, když se někde střílí, tak se okamžitě vyrojí mnoho ochránců nevinných obětí s tím, že zbraně by měly být okamžitě zakázány. Vždyť i Breivik, norský vrah, měl zbrojní průkaz a vlastnil legálně glocka. No, ale aby nedošlo k mýlce, střílel nelegálním samopalem a ten by si opatřil bez ohledu na jakékoliv povolení.
Norsko, pátek 22.7.2011
V pátek odpoledne 22.7.2011 mířila na ostrov Utoya loď. Touto lodí mířila i k ostrovu Monica Boseiová přezdívaní „Máma Utoya“, která dlouhé roky tábory Norské strany práce na ostrově organizovala. Stejnou lodí mířil k ostrovu mladý muž v policejní uniformě. Oním "policistou" nebyl nikdo jiný než dvaatřicetiletý Anders Behring Breivik. Jeho policejní „oděv“ upoutal Moniččinu pozornost, přišla k němu a začala s ním rozmlouvat o bombovém útoku v Oslu, Breivik ale odpovídal vyhýbavě. Byl nervózní. Právě se vydal na cestu, hrůznou cestu, ze které, jak si namlouval, již nebylo cesty zpět. Již měl na rukou první krev, ale ta byla jaksi vzdálená, prolitá výbušninou. Nyní se chystal vraždit sám, ne zprostředkovaně. Nemám ponětí, co se takovému člověku mohlo v ten daný okamžik prohánět hlavou, ale naprosto přesně vím, že jeho chování muselo být všechno jiné, jen ne klidné a vyrovnané. A v ženě začalo narůstat podezření.
Když trajekt kolem půl páté dorazil k ostrovu, vyrazila Monica Boseiová přímo k hlavní budově. Hledala tam Tronda Berntsena - policistu, který byl mimo službu a zrovna pracoval v táboře jako neozbrojená ochranka. Trond Berntsen - nevlastní bratr norské korunní princezny Mette-Marit měl při sobě svého desetiletého syna. Toho ukryl a vydal se za podezřelým Breivikem, který ovšem sám dorazil. Co přesně se odehrálo, není jasné, ale Breivik nakonec oba, Tronda i Monicu zastřelil. Uviděl první skutečnou smrt, nikoliv zprostředkovanou výbušninou. V tu chvíli se z něho stalo vraždící monstrum, které překročilo poslední možný bod návratu. Alespoň z jeho pohledu.
Na ostrově bylo tou dobou přibližně 6-700 mladých lidí převážně ve věku 15-22 let. Nebyly to děti, ale mladí lidé, kteří mohli většinou pít alkohol, kouřit a mít sex, protože společnost u nich předpokládala dostatečnou míru odpovědnosti. Část z nich byla ve velké místnosti, kde spolu diskutovali o bombovém útoku v Oslu. Breivik nerušeně vstoupil dovnitř, přihlásil se o slovo. Důvěryhodný člověk v uniformě policisty však nezačal mluvit. Místo toho obešel transparent s nápisem „Bojkot Izraele“ a zahájil střelbu do nic netušících shromážděných lidí. Nastala nepopsatelná panika.
Lisa Irene Johansen Aasbo později popisuje: "Uviděla jsem muže v policejní uniformě, jak střílí po ostatních. První, co mě napadlo, bylo: proč po nás střílí policista? Všichni začali utíkat, někteří rovnou skočili do vody a snažili se co nejrychleji doplavat na pevninu. Vrah je ale zahlédl a začal střílet i po nich.“
Další účastník tábora mladých politiků, jednadvacetiletý Dan Berzingi popsal, jak muž v policejní uniformě volal na lidi, aby šli k němu blíže. Pak vytáhnul z tašky zbraně a začal střílet. Své oběti střílel hned dvakrát, podruhé prý mířil na hlavu.
Breivik nerušeně vraždil v mládežnickém táboře celých devadesát minut. Své oběti zabíjel nejprve na zemi a pak střílel i na ty, kteří se pokoušeli z ostrova uplavat. Na ostrově zabil nejméně 68 lidí, pět se jich stále ještě pohřešuje. Jak mezi mladými, tak i mezi staršími lidmi na ostrově se nenašel nikdo, kdo by měl jakékoliv prostředky na účinnou obranu. Ani bývalý policista, který k tomu měl největší předpoklady. Všichni spoléhali na policii, která je měla ochránit, ale která na ně paradoxně střílela. Po hodině a půl, když se konečně na ostrov dostalo protiteroristické komando Breivik už nestřílel - měl ruce nad hlavou a jeho zbraně ležely na zemi 15 metrů daleko. On si svého vlastního života cenil.
-----------------------------------------------------------
Izrael, 6.3.2008
Útočník okolo 20:30 místního času (19:30 středoevropského času) pronikl do jeruzalémské školy Merkaz Ha Rav. Vytáhnul zbraň, jíž byl samopal kalašnikov a zahájil střelbu do studentů. Svědci uvádějí, že útok začal v knihovně semináře, kde bylo okolo 80 lidí, a terorista začal střílet na všechny strany. Než mohl někdo zareagovat, útočník vystřelil 500 až 600 střel během 5 až 10 minut. Zastřelil 8 lidí, nejméně 10 lidí bylo zraněno, 5 z nich jsou v kritickém stavu, 1 je zraněn středně a 4 lehce. Útočníkovo řádění ukončil Jicchak Dadon (Yitzhak Dadon), 40 letý student. Střelil ho do hlavy svojí osobní zbraní.
------------------------------------------------------------
Tyto dvě reálné události mají mnoho společného a přitom jsou diametrálně odlišné. V prvním případě lidé očekávají policii, která má být všude a hned, ale přesto je někdo v policejní uniformě střílí. Policie nikde plnou hodinu a půl. Operátoři na tísňové lince dokonce žádají napadené, aby tuto linku neblokovali! Mladí lidé na ostrově dělali útočníkovi hodinu a půl živé terče. Spoléhali na policii, která nikde nebyla. Sami a ani nikdo odpovědný na ostrově neměl nejmenší šanci se účinně bránit. Je to nádherný příklad, na kterém je snad každému patrné, že policie opravdu nemůže být pořád všude. A když dorazí, je zoufale pozdě. Dokonce i čeští policisté přiznali, že oni by nezasáhli dříve. Z toho plyne poučení, že spoléhat se v krizi jen a jen na zásah policie je liché. Přijede pozdě, a když už, zpravidla bývá „rozhodnuto“. Ve druhém případě byly určitě bezpečnostní složky povolány také. Troufám si tvrdit, že včasným zásahem studenta byla hrůzná bilance mnohem menší, než mohla být.
Když už nic, tak je to alespoň k zamyšlení.
