Pachatelé dobra a zákony

Pachatelé dobra milují zákony, vyhlášky, příkazy, zákazy a nařízení. Nejraději by je rozmnožili  jako králíky v Austrálii. A také milují přísné tresty.

amazon.com

Minule jsem psal o pachatelích dobra. Doporučuji tedy nejprve si přečíst článek o nich, pokud jste ho ještě nečetli, aby bylo jasno o jakou skupinu lidí s jakou filozofií náhledu na fungování  světa se jedná.

http://pavelkolar.blog.idnes.cz/c/89666/Pachatele-dobra.html 

Ve zkratce: Jsou to lidé, kteří se snaží vnutit své „dobro“ okolí ať to stojí co to stojí, prostě za každou cenu. Mají vždy ten nejlepší úmysl, ale výsledek je s železnou pravidelností pravý opak. 

Jeden z jejich typických rysů je posedlost zákony nařízeními, vyhláškami, zákazy a příkazy ve všech podobách . Milují to. Až je někdy podezřívám, že to má sexuální podtext. Vysloveně se totiž vyžívají v jejich množení. Mají takovou utkvělou představu, že svět je možné řídit a hlavně měnit tím, že někdo něco někomu přikáže, zakáže, vydá normu, zákon nebo závaznou vyhlášku. Pouhé popsání něčeho na papír a vydání ve sbírce zákonů pro ně mění vše na téměř vyřešený problém. Pokud by to šlo, tak tady už máme zákonné normy i na počasí a kosmické jevy. Ale kdo ví, třeba se i toho dočkáme.

Pachatel dobra je totiž přesvědčen, že lidé potřebují přesný manuál na život, aby žili správně. No správně, abychom byli přesnější, aby žili tak, jak si pachatelé dobra představují, že je správné žít. Pachatel dobra ví, co je pro všechny lidi to nejlepší a bude se bít za to, aby to prosadil za každou cenu. Má pocit, že je nutné dopodrobna popsat všechny aspekty našeho života, vydat na to nějaké normy, něčím vše určovat, řídit a svazovat.  Pachatel dobra je schopen normovat zakřivení banánu, nebo kriminalizovat výchovné plácnutí nezvedené ratolesti. Má tendenci určovat kvóty na nediskriminaci, či přikazovat o čem se může nebo naopak nesmí mluvit, co je a co není korektní, jaký výraz ještě je, nebo už není možné používat. Vše chce prosazovat silou zákona a sankcemi. A dostane-li tu moc, je schopen v rámci páchání dobra klidně i zabíjet.

Můj názor na svět je v přímém rozporu s názory pachatelů dobra. Domnívám se, že zákonných norem a podobných nařízení by mělo být co nejméně, měly by být co nejpochopitelněji formulované a měly by podléhat obecným mravním principům a to včetně jejich prosazování.

Pachatel dobra má tendenci vyžadovat co nejpřísnější tresty. Je to plně v souladu s představou, že čím je trest přísnější, tím méně lidí se ze strachu z potrestání nepřístojného chování dopustí. Tedy existuje tu představa nepřímé úměry, větší trest = méně prohřešků. Proto neváhají navrhovat v některých případech naprosto neadekvátní tresty. Často z jejich úst slyšíme volání po odnětí svobody za jakýkoliv přestupek „zavřít až zčerná“, „10 let a nebo raději 20“, doživotí a z kriminálu nesmí vylézt“... A tak dále. Pokuta musí být co nejvyšší, tresty nejtvrdší, odstrašující účinek co největší  a jde-li to, je potřeba, dotyčného provinilce potrestat i několikrát za stejnou věc.

Mám ale pro pachatele dobra špatnou zprávu. Naprosto ústředním omylem je ta nepřímá úměra. Ona totiž nefunguje a ani fungovat nemůže, pokud neexistuje základní schopnost společnosti zákony prosazovat.

Představte si modelovou situaci – frontu na něco. Je potřeba zajistit, aby nedocházelo k předbíhání. Pachatel dobra vydá ve své nekonečné dobrotě nařízení, že pod pokutou 100 000,- se nesmí předbíhat (má dojem, že čím vyšší částka, tím větší váhu bude mít jeho nařízení) a je sám se sebou spokojený. Problém dle svého úsudku vyřešil jednou pro vždy. Jenže nikdo nikdy předbíhání nekontroluje a neprosazuje. Ve výsledku jako by žádné nařízení neexistovalo. Náhle přijde jednou za nekonečně dlouhý čas ruka zákona a vybere jednoho nešťastníka k exemplárnímu trestu. Je tady obrovský prostor pro korupci, šikanu a podobně. Poté je zase na dlouhou, dlouhou dobu klid. Lidé pochopí, že trest přijde náhodně a má spíš charakter přírodní katastrofy. Proto si z nařízení nic nedělají a jednají, jako by nikdy neexistovalo.

Naopak pokud skutečně chceme účinně zamezit předbíhání, musíme určit nějaký přiměřeně nízký trest, třeba vyloučení nešťastníka z fronty, malý peněžitý trest, který ho nezlikviduje a jeho přesunutí na konec fronty či podobné řešení. Pak musíme důsledně kontrolovat a okamžitě také trestat. Lidé zjistí, že nařízení je prosazováno a i bez velikášského trestu se naučí nepředbíhat a dodržovat stanovaná pravidla. Jen musí vědět, že to někdo kontroluje a trest se dostaví vždy. A to je právě ten rozdíl mezi přístupem pachatelů dobra, kteří hrozí iracionálnem a lidmi s realistickým náhledem na svět.

Například na našich silnicích to právě vypadá, jako by ji měli na povel pachatelé dobra. Vysoké tresty, které nikdo nevymáhá i za banální prohřešky. Jen čas od času je vyhmátnut nějaký ten nešťastník. A zpravidla díky Murphyho zákonům je to člověk, který povětšinou pravidla dodržuje a nechápe, proč právě on musí mít takovou smůlu. Jinak nevidíte policisty jak je rok dlouhý. A když už postih, bývá to hodně často nějaká kulišárna. Snad proto to na našich silnicích vypadá tak jak vypadá.

Svět ovlivněný pachateli dobra je zaplevelen spoustou zbytečných zákonů, nařízení, vyhlášek a kdoví čeho ještě s mnohdy naprosto nesmyslnými tresty, pokutami a sankcemi, které ovšem nikdo nekontroluje, neprosazuje a nevybírá, jen čas od času je někde vybrán nějaký nešťastník a na něm je učiněno „spravedlnosti“ za dost jako exemplárnímu příkladu. Nikdo se v zákonech nevyzná, jsou často protichůdné. Je zde obrovský prostor pro korupci, šikanu a v neposlední řadě alibizmus. Prostě dobro na entou.