Britský pat většinového volebního systému, byť s grácií Britům vlastní vyřešený, nicméně patrně odsouzený k zániku, či náš podivně pokroucený poměrný systém, který produkuje také patové povolební situace? Jaký je nejlepší volební systém? Uvedené dává tušit, že ačkoliv receptů je mnoho, dokonalost prozatím neexistuje. Na recept pro spolehlivý volební systém ještě čekáme.
Učiňme tedy myšlenkový experiment. Dejme tomu, že bychom měli tu možnost od základů změnit volební systém. Jak bychom ho mohli změnit?
Přiznám se, že jsem dříve cvičně vymýšlel různé scénáře. Některé se mi líbily více, jiné méně, další, ač jsem jimi byl zpočátku nadšen, mi pak rozmluvili oponenti, protože vznesli pádné a logické argumenty proti. Máte-li zájem, můžete se se mnou zamyslet nad možností alternativního volebního mechanizmu, který by mnohem lépe dokázal čelit krizím a odrážel by vůli většiny lidí, kterých se volby týkají především. Tedy skutečné většiny a nikoliv menšiny z menšiny, tak jak to dokazuje náš stávající volební systém.
Právo volit
V současnosti máme volební právo, které je:
- všeobecné – každý svéprávný občan od určitého věku smí volit, bez ohledu na původ, pohlaví, náboženské přesvědčení, rasu a podobně;
- rovné – každý hlas váží stejně, neexistují privilegovaní voliči s větším vlivem na výsledek voleb;
- tajné – volič nemusí zveřejnit, komu odevzdal hlas, respektive samotný akt musí být tajný.
Na jednu stranu takto definované právo vypadá jako moudré a spravedlivé. Je tomu ale doopravdy tak? Že je volební právo všeobecné je sice trochu diskutabilní, ale dá se s touto vlastností víceméně souhlasit. Každý občan by měl mít možnost se po dosažení určitého věku na stylu vlády nějakým způsobem podílet, byť pouhou možností volit.
O tajnosti není důvod pochybovat. Co se stane, je-li volební právo veřejné, jsme viděli při poslední volbě presidenta. A koneckonců, my starší jsme to zažili u komunistů na vlastní kůži, kdy volit tajně nebo veřejně nedeklarovat podporu KSČ byl doslova zločin.
Zcela jiná je situace, zamyslíme-li se nad rovností volebního práva. Skutečnost, že volby instalují do funkcí politiky, kteří pak de facto hospodaří s našimi penězi, nás ujišťuje o tom, že rovnost není splněna již z principu. Každý hlas sice váží stejně, ale zároveň ne každý je vůbec schopen stejně rozhodovat. Tristní je stav, kdy vzdělaný a sečtělý člověk obeznámený se situací má identické volební právo jako někdo, kdo se nedokáže v reálu postarat ani sám o sebe. Dále člověk, který odvede na daňovou hromadu mnoho prostředků, má menší šanci ovlivnit, co se s těmi penězi bude dít než dva prostí spotřebovávači sociálních dávek.
Takže jak z toho ven? Volební právo nelze nikomu upřít, proto požadavek na to, aby ho měli všichni je nezpochybnitelný. Navrhoval bych tedy do toho pomyslného volebního systému ještě jeden volební hlas odvislý od toho, že dotyčný v posledním roce před volbami odevzdal nějaké prostředky ve formě některých (předem určených) daní do společného koše. Tento „daňový hlas“ by volič získal na finančním úřadě. Jednoduchým způsobem by se tak zajistila větší míra zodpovědnosti u těch, jejichž peníze se vlastně přerozdělují a určitě by to oslabilo tendence populisticky naslibovat ekonomicky impotentním skupinám obyvatel rozdávání plnými hrstmi z cizí práce.
Za úvahu by stálo i nějakým způsobem ohodnotit i vzdělání voliče. Nicméně předpokládám, že by to bylo asi zbytečně komplikované. Škoda.
Hranice pro vstup do parlamentu
V současnosti máme 5% hranici pro vstup do parlamentu. Přestože má tato hranice své opodstatnění, má i svá negativa. Nebere v potaz hlasy lidí, kteří se rozhodli podpořit méně významnou stranu a nabádá voliče k volení pouze zavedených a velkých stran z obavy o propadnutí hlasu. Jak z toho ven?
Je to poměrně jednoduché. Zavést dvoukolový volební systém. V prvním kole by voliči volili pouze strany. Do druhého kola by pak postoupily ty strany, které by překročily danou hranici. Volič, který by v prvním kole volil malou stranu, která hranici nepřekročila, by mohl následně volit jinou programově blízkou stranu a jeho hlas by nepropadl tak, jak se děje nyní. A že to není málo hlasů, které jsou v současné době ignorovány a které by mohly naprosto zvrátit výsledek voleb.
Ve druhém kole by pak voliči již vybírali pouze ze stran, které zasednou v parlamentu, určili by už jen přesnou sílu mandátu a jaké bude personální obsazení parlamentu s jistotou, že jejich hlas nebude ignorován a nepropadne. Mandáty by se pak rozdělily přísně poměrným způsobem.
Sudý počet zákonodárců změnit na lichý
Další problém, se kterým se momentálně náš systém potýká, jsou patové situace. On problém není 101:99, protože tato většina je stále většinou, i když křehkou. Problém je 100:100 (Zajímavé je, že kdyby nebyly do volebního systému násilně vpraveny většinové prvky, neprodukoval by náš systém za daného stavu žádné patové situace.) Snad nejjednodušší a zároveň nejefektivnější řešení by měl být lichý počet zákonodárců. Tedy 101 nebo 99. Tím by se pat prostě matematicky vyloučil. Rozhodně jsem proti tomu přidávat vítězi nějaké mandáty navíc. Nemusí to nic vyřešit a ještě to může být kontraproduktivní.
Klouzavý mandát
Žádný poslanec by neměl být zároveň členem vlády, či hejtmanem nebo jiným funkcionářem. Kumulace těchto funkcí výrazně snižuje efektivitu, s jakou jsou pak tyto vykonávány. Řešení je klouzavý mandát, tedy v případě, že se poslanec stane členem například vlády, byl by mu poslanecký mandát pozastaven do doby, než své místo ministra opustí a byl by zastoupen dalším v pořadí na kandidátce.
Rekapitulace:
Přidat k současnému volebnímu právu možnost volit ještě jako ekonomicky aktivní daňový poplatník, tedy občané, kteří mají volební právo a v posledním roce řádně odvedli daně, by měli navíc ještě jeden ekonomický hlas.
Udělat volby dvoukolové, aby se předešlo propadům hlasů malých stran a zároveň se zachovala jejich šance oslovit voliče.
Změnit počet volených zákonodárců na liché číslo a vytvořit klouzavý poslanecký mandát.
Máte jiné návrhy?
