Vzpomínám na dobu komunismu. Na tu šílenou schizofrenii, kdy jsme si něco jiného mysleli a něco jiného mohli říkat a dělat. Na dobu, kdy i pouhá myšlenka neslučitelná s režimní doktrínou byla trestná. Komunisté ovládali vše a všem přikazovali, co si lidé mají myslet a jak si to mají myslet. Co můžou číst a co naopak nesmějí. Co můžou psát a co v žádném případě ne.
wikipedie
Motto: (http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html) Listina základních práv a svobod
Článek 3
(1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
(2) Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.
(3) Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.
...
Článek 10
(1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
(2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
(3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.
...
Článek 17
(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
(3) Cenzura je nepřípustná.
(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
.........................
Komunismus v nás vypěstoval silnou autocenzuru. Již od školních let jsme věděli, co smíme a co naopak v žádném případě nesmíme říct. Ne že by nás za to mohli zavřít, byť i to se stávalo. Převážně šlo o postih jiného stylu. Pro zaměstnané to byl stop-stav jakéhokoliv karierního postupu, odsunutí na nevýznamnou pozici, nebo dokonce ztráta zaměstnání. Pro žáky a studenty zase jistotu nepřijetí na školu, či veřejné zesměšňování ze strany učitelů. Chtěl-li se člověk takovýmto sankcím vyhnout, nezbylo nic jiného, jak lidově řečeno držet hubu a krok, říkat něco jiného a myslet si něco jiného.
Když už se někdo pustil do kritiky, vždycky prvně musel zdůraznit, jak moc podporuje komunistickou stranu a socialistické zřízení a ani poté neměl jistotu, jestli nebudou následovat sankce.
Každý člověk byl dnes a denně kádrován. Bylo zjišťováno, s kým se stýká, jakých akcí se účastní, kdo jsou jeho přátelé a tak podobně. Dokonce se o něm vedly podrobné kádrovací spisy a posudky.
Doufal jsem, že s revolucí v roce 1989 tenhle děsivý stav navždy skončil a nastává doba svobody. Svobody myšlení a vyjadřování. Dnes, 22 let poté jsem s hrůzou zjistil, že se vše vrací. Trochu v jiné podobě, ale je to tu zpět.
Již několikrát se mi stalo, a čím dál častěji, že se mě, ale i řadu jiných lidí někdo pokusil kádrovat. Předepisoval, co si máme myslet, jaké myšlení je to správné a korektní a jaké už je nevhodné. Na jaké veřejné přednášky smíme, či nesmíme chodit. Na jaké akce určitě musíme jít a nesmíme chybět a na které naopak nesmíme zavítat ani omylem. Jaké smíme mít virtuální přátele na FB a jaké už určitě ne, byť to virtuální přátelství pouze umožňuje číst si navzájem statusy, ale už vůbec nic neříká o tom, zda-li s daným FB-přítelem souhlasíme či nikoliv. Přesto už jen samotný fakt virtuálního přátelství je pro některé lidi dostatečným důvodem k odsouzení a dehonestaci.
Je signifikantní, že těmito kádrovacími pokusy oplývají lidé zaklínající se tolerancí na všech frontách. Trpí totiž HYPERTOLERANCÍ. A v rámci ní jsou extrémně netolerantní k jakémukoliv jinému názoru, než mají oni sami, protože jen ten je totiž ten jediný správný a jiný se netoleruje. Tady je srovnání s komunismem na místě. Z obavy před veřejným bezdůvodným zostuzením pak řada lidí volí, stejně jako v dobách komunistické totality, autocenzuru. Jsou témata, která jsou tabu. Jsou oblasti, o kterých se nesmí mluvit a když už tak jen podle daného schématu.
Chcete příklad? Současné dění na západě naší země je komentováno řadou lidí. Povšimněte si prosím následujících autocenzurních skutečností:
1- téměř všichni neopomenou zdůraznit, že oni nejsou rasisti a je jim jedno, jestli je člověk bílý, černý, žlutý nebo třeba modrozelený. Proč? Protože hypertolerantní lidé je z rasismu okamžitě obviní.
2- každý neopomene zdůraznit, že zná hodné, slušné a pracovité cikány. Proč? Sice třeba žádného nezná, ale dává tím najevo, že nehází všechny do jednoho pytle, jinak totiž určitě bude nařčen z paušalizace podle barvy což je nepřípustné. On to sice nedělá, ale zkušenost a autocenzura zafunguje.
Neototalita, která nám opět přikazuje jediné správné a povolené názory je tu a ani jsme si toho nevšimli. Ona má jediná právo vysvětlovat, jak některé věci mají být myšleny a chápány. Autocenzura již funguje a mnoho lidí již píše a mluví pod jejím diktátem. V čase se to bude jen a jen zhoršovat. Kádrování plně zastane internet. Jsou zde indicie, že různé nestátní subjekty v rozporu se zákonem vytvářejí seznamy nepohodlných lidí a databázi jejich činností!!! Novináře místo aby zajímaly skutečné názory, porušování zákona a skutečné špatnosti, zajímají spíše náhodné vazby, či souvislosti u kterých je cítit spíše přání autora než opravdové souvislosti. Hlavně, že se tomu dá ten jedině správný a podporovaný směr. Vítejte v novém světě, kde platí jen to, co se momentálně někomu hodí.
Na závěr jednu bajku pro poučení:
V dávných dobách žil byl kdysi kdesi, asi v Číně starý mistr. Jednoho krásného slunečného dne postavil před svého pilného žáka košík s modrými a červenými kuličkami téže velikosti. "Některé kuličky v tomto košíku," pravil svému žáku, "jsou plné a jiné duté. Tvým úkolem bude je roztřídit. Na jednu hromádku musíš dát plné a na druhou duté."
Nebyl to těžký úkol, žák vážit uměl a práce mu šla od ruky. Hbitě dával na váhu jednotlivé kuličky a třídil je. Záhy se mu po levé ruce hromadily kuličky duté a po pravé ruce kuličky plné. Slunce stálo ještě vysoko na obloze, když skončil. Okamžitě vyhledal mistra. "Mistře, splnil jsem úkol," pravil uctivě, "pojď a překontroluj jeho splnění."
Starý mistr se zvedl z lůžka, na němž meditoval a odebral se na dvorek, kde žák pilně třídil kuličky. Když stanul nad dvěma hromádkami, z nichž ta vlevo obsahovala jen kuličky červené a ta napravo pouze kuličky modré, naoko se rozzlobil. "Cožpak jsem ti neřekl, abys třídil kuličky podle dutosti či plnosti, a nikoli podle barvy?!" obořil se na žáka. Žák se ale proti tomuto nařčení ohradil. "Mistře, při vší úctě k vaší moudrosti," pravil, "svůj úkol jsem splnil přesně! Není mou chybou, že duté kuličky jsou červené a plné modré, takže vznikl dojem, že jsem je třídil podle barvy."
Tu se mistr usmál. "Milý žáku, v tom je tvoje dnešní poučení," pravil. "Budeš-li třídit věci podle zadaného kritéria, ještě mnohokrát v životě se ti stane, že odhalíš nežádoucí souvislosti, což tě vystaví protivenství mužů, o nichž jsi do té doby soudil, že jsou moudří."
A poučení pro nás? Nikdy nevažte koule, protože každého stejně bude zajímat jen barva, takže je to zbytečně promarněný čas.
