Miluji a obdivuji muslimy

Ano, zní to neuvěřitelně, ale je tomu skutečně tak. Ovšem hned druhým dechem musím dodat, že zdaleka ne všechny.

Být muslimem totiž vůbec není jednoduché, nebo je to naopak velice snadné, to záleží na tom, jaké jsou pro daného jedince důležité lidské žebříčky hodnot.

Velmi jednoduchý život mají ti lidé, kteří nepotřebují ve svém životě přemýšlet. Islám je ideologie, která přemýšlení nepředpokládá, jen slepou poslušnost. Však islám znamená podřízení. Islám je ideologie především vhodná pro muže. Připisuje jim nadřazenost nad ženami, dovoluje jim aplikovat fyzické násilí na nich i dětech bez ohledu na cokoliv. Muslim je koneckonců dle této ideologie nadřazený nad všemi ostatními lidmi, kteří jsou povinni mu sloužit, a dovoluje mu dělat cokoliv, co tuto nadřazenost potvrzuje nebo navozuje. Nic z toho si žádný respekt nezasluhuje, spíše opovržení.

Člověk, který se narodil do muslimské rodiny, má muslimské rodiče, muslimské sousedy, muslimské bratry a sestry, se také logicky stane muslimem. Respektive jím je už v okamžiku narození. Takový člověk pak vyrůstá pod indoktrinací islámu se vším všudy. V této společnosti platí princip „Jednou muslim, navždy muslim“. Proto je obdivuhodné, když u těchto lidí zvítězí jejich vnitřní lidskost, jejich přirozené chápání elementárních lidských hodnot a lidské dobroty a to nikoliv kvůli, ale naopak navzdory islámu. Proto tito lidé, kteří nadřadí lidskost ideologii a jako rozinky z vánočky vyzobávají z islámu ty drobné ostrůvky dobroty a laskavosti a podle toho se snaží žít, si zaslouží náš nezměrný obdiv. Nemají to vůbec jednoduché.

Křesťanem nebo ateistou (ale i budhistou nebo třeba hinduistou atd.) se člověk může stát kdykoliv. Ano, existuje zde také vliv rodiny a výchovy, ale tento stav není nezvratně neměnný. Pokud ateista uvěří v Boha a dá se pokřtít, nikdo ho za tento akt nepodřízne. Pokud křesťan odpadne od víry, jeho bratři ve víře se za něj budou tak maximálně modlit, nezavrhnou ho, nebudou usilovat o jeho život a nebudou vydávat výzvy k jeho zabití z domnělé cti. Jakákoliv konverze tohoto typu je sice vždy velmi významná a pro daného jedince složitá, ale nikdy není apriori s rozsudkem smrti.

O to mnohem složitější to má muslim. Proto velice obdivuji snahu mnohých muslimů žít podle svědomí, byť jsou na ně různé tlaky od souvěrců, k striktnímu dodržování islámského učení a práva po vzoru jejich proroka. Jsou islámské komunity, které pak z islámu aplikují taková nařízení, které nejsou v rozporu s jejich svědomím a ten zbytek více či méně ignorují, nebo alespoň tvrdí, že byl špatně pochopen.

Je velice zvláštní, že existence islámského státu je svým způsobem dokonale kontraproduktivní a působí v dnešním světě jako katalyzátor, kdy vnímaví muslimové, kteří si již nechtějí lhát do vlastní kapsy, s hrůzou zjišťují, že nic, naprosto nic, co tahle sebranka páchá, není v rozporu s islámem, ale naopak plně s ním v souladu. Samotná existence tohoto rozporu dříve či později povede k nutnosti rozhodnutí. Ta doba je blíže, než si myslíme. Jednotlivci, co si nakonec uvědomí tu děsivou syrovou skutečnost pravé tváře islámu a opustí tuto ideologii navzdory zatracení od vlastní rodiny, navzdory hrozbě své smrti ze cti a navzdory mnohým dalším příkořím, tak tito jedinci si od nás zaslouží největší uznání.  Kdo z nás by našel v sobě tolik vnitřní síly, tolik odvahy?

Obdivuji a skládám hlubokou poklonu teď již bývalým muslimům, kteří našli tu odvahu přestat si něco nalhávat, a zároveň držím palce těm, co stále ještě muslimy zůstávají, protože nenašli dostatek odvahy, ale chtějí žít slušně v souladu se svým svědomím. Kéž by jich bylo co nejvíce.