Hypertolerance – zkáza západní civilizace

Evropu a vlastně celý západní svět přepadla choroba zvaná hypertolerance. Přišla potichu, polehoučku, nikdo si toho ani nevšimnul. Přišla stejně jako předtím nacizmus a komunizmus - totalitní ideologie, které pod pláštíkem vybudování ráje na zemi stvořily na ní peklo s milióny mrtvých. Hypertolerance je následuje mílovými kroky. Stejně jako ony slibuje na zemi ráj, používá totalitní praktiky a výsledkem je totální rozvrat hodnot, hospodářský úpadek a co bude následovat, toho se děsím, protože pronásledování i první mrtví už jsou. Tato choroba se šíří jako rakovina, která prorostla všechny struktury států a světových organizací, postihla většinu politiků, mnoho novinářů, státních úředníků a i běžných lidí, je na vytrvalém postupu. Je to mem vtloukaný médii všem do hlavy, každý den, každou hodinu.

(mem)

Co je to tedy ta HYPERTOLERANCE?

Je to přehnaná snášenlivost, přehnaná touha přijímat cizí prvky bez ohledu na pravděpodobné následky, přehnaná snášenlivost k patologickým jevům se snahou tyto omlouvat a bagatelizovat. Je to přehnaná snaha akceptovat odchylky od norem a pravidel a tím je vlastně rozvolnit a rozmělnit. Na druhou stranu hypertolerance paradoxně nepřipouští jiný názor.  Cokoliv (nebo i kdokoliv) s méně než hypertolerantním stavem (či názorem) proto musí být zničeno, nebo alespoň zesměšněno a zostuzeno.

Být hypertolerantní znamená, že dotyčný je tak přehnaně tolerantní, až akceptuje i jinak zhoubnou odchylku a pro prosazení takovéto přehnané tolerance nic a nikoho netoleruje. Jiné názory se prostě zakazují (netolerují).

Jak vzniká hypertolerance?

Původcem hypertolerance je přehnaný strach. Strach někomu nebo něčemu ublížit, v pokročilejší fázi strach z toho, že možná, asi, by mohlo být někomu ublíženo. Hypertolerancí trpí velmi často pachatelé dobra. Vidí v ní svoje naplnění představ páchaného dobra, protože nehledí na důsledky. 

Hypertolerance se vyznačuje tím, že lidé postižení tímto stavem mysli automaticky předpokládají u všech ostatních, kdo netrpí hypertolerancí, snahu někoho poškodit a ublížit mu. Mají takový strach, aby nebyli netolerantní, až mají strach mít vůbec nějaký strach, byť by ten byl oprávněný a logický. Navíc mají obavy, aby také někdo jiný neměl oprávněný strach, a pokud ho náhodou dotyčný má, pak se bagatelizují všechny důvody obav, zamlčují se, omlouvají se, jen aby se mohlo říct, že strach je jen výrazem netolerance a tím pádem ten kdo se bojí, je: homofob, xenofob, něcofob, rasista, nacista, případně jakýkoliv jiný vhodný přívlastek, který člověka s oprávněným strachem onálepkuje takovou nálepkou, která nezavdá pochyb o tom, že je to zlý a špatný člověk, který chce všem ublížit. Mít oprávněné obavy, opodstatněný strach či projevit zdravou nedůvěru, to si nikdo z hlediska hypertolerance nesmí dovolit. To je přímo ideový zločin a musí být jako zločin potrestán.

A tady sklouzává hypertolerance na druhou stranu kyvadla, kdy vlastně přináší zuřivou netoleranci, fobii a zášť proti méně než hypertolerantním názorům, to vše umně zabalené do pozlátka práv, svobod a ochrany domněle ubližovaných.

Jaké má hypertolerance důsledky?

Přímý důsledek je rozvolnění norem a pravidel. Lidé vidí, že jsou okolo nich případy, kdy je ostatním dovoleno takřka vše a chtějí se toho také účastnit. Ve společnosti roste zášť a nevraživost. Na jedné straně jsou tolerovány a omlouvány jednání a činy jinak neomluvitelné, na druhé straně jsou kriminalizovány a pronásledovány byť jen názory vyjadřující obavy.

Hypertolerance a výchova

Jak funguje hypertolerance názorně vidíme na příkladu výchovy dětí jak v rodinách, tak ve školách. Hypertolerance zakazuje tělesné tresty, protože v každém, kdo takový trest použije, automaticky, v souladu se svou doktrínou, vidí nelítostného surovce mlátící ratolest do bezvědomí. Tím pádem je dotyčný okamžitě na černé listině. Hypertolerance říká, že dítě je osobnost a nesmí se „znásilňovat“ nějakými pravidly, vše je nutno řešit domluvou a vše omlouvat. Existují dokonce telefonní linky, kde dítě může „udat své rodiče“ za málo tolerantní přístup!
Byl jsem svědkem scénky, kdy dítě v letištní hale neskutečně zlobilo a jeho projevy fyzicky (o psychice ani nemluvím) poškozovaly ostatní cestující. Rodiče, pamětliví  hypertolerance samozřejmě nezasáhli. Zasáhl až pán, kterému dítě skočilo na zavazadlo, kde měl křehké věci. Kupodivu, stal se tím zlým on, zcela v duchu hypertolerance. Byl asi málo tolerantní.
Tato výchova samozřejmě spěje k tomu, že zde vyrůstala a vyrůstá generace, která nectí žádná pravidla a „má na všechno nárok“. Generace, která vyžaduje samá páva na něco, ale vůbec se nestará o nějaké povinnosti a netuší, co je to odpovědnost. 

Hypertolerance a sexualita

V téhle oblasti se hypertolerance opravdu vyřádila. Kdokoliv, kdo se opováží jenom ozvat, že se mu veřejné ostentativní představování sexuality a sexuálních odchylek nelíbí, se stane okamžitě hromosvodem urážek a osočování hypertolerantních lidí. Naprosto netolerantně je atakována jeho „nedostatečná tolerance“. Došlo to tak daleko, že za netolerantní se považuje byť i jen pouhá ignorace a je naopak vyžadována hlasitá podpora, třeba homosexuálům. Cokoliv míň je nepřípustné chování. 

Hypertolerance a náboženství

Je paradoxní, že islám, ve své podstatě velmi netolerantní náboženství, běžně pošlapávající práva žen a lidí odlišného vyznání, či homosexuální orientace, je hypertolerancí přímo milován. Pravděpodobně to vychází z faktu, že „otevřením dveří muslimům dokořán“ si chtějí hypertolerantní lidé dokazovat svou bezbřehou toleranci k jiným náboženstvím. Naopak křesťanství je na černé listině, protože je jednak domácí a tedy není si na něm co dokazovat, a podruhé křesťanství rozhodně netrpí hypertolerančním syndromem. Tím je zákonitě tam, kde je, tedy opět v nemilosti.

Hypertolerance a menšiny

Hypertolerance se vyznačuje záměrným zamlčováním a zlehčováním negativních činů, kterých se příslušníci menšin dopustí. Ti se totiž nesmí v žádném případě cítit nějak ublížení. Naopak, jedná-li se o pozitivní činy, je příslušnost k menšině vyzdvihována a vychvalována do nebes. Tady je zase předhazována příslušnost k menšině jako obrovské pozitivum. Hypertolerance vyžaduje, aby se o menšinách informovalo a mluvilo pouze v pozitivním duchu.
Příslušník menšiny je vždy ten, kterým je ubližováno. Dopustí-li se příslušník většiny kriminálního činu na menšině, následuje obvykle rasistické ohodnocení a exemplární trest. Je-li tomu ale opačně, je možný rasistický podtext hypertolerancí vylučován, bagatelizován a čin je všemožně omlouván. Příslušník menšiny je vždy ten, který musí dostat nějaká práva navíc, ať finanční dotaci, extra pobídky nebo akce pořádané výhradně pro menšinovou komunitu. O menšiny se musí starat extra úředníci. Na jedné straně se nesmí o menšinách vést žádná statistika, která by mohla nějakým způsobem potvrdit nebo vyvrátit dispozici k některému vzorci chování, na druhé straně jsou paradoxně na potírání těchto způsobů chování vynakládány nemalé prostředky. To vše v rámci hypertolerance.

Hypertolerance a rozdílnost lidí

Hypertolerance neuznává přirozené rozdíly mezi muži a ženami, mezi starými a mladými, mezi schopnými a neschopnými, mezi chytrými a hloupými. Hypertolerance se snaží takříkajíc zrovnoprávnění všech za každou cenu a to i třeba snahou zavést jakési limity na obsazování míst. V rámci hypertolerance si zaměstnavatel nesmí vybrat vhodného pracovníka, protože může čelit žalobám ohledně iluzorní diskriminace. Díky téhle doktríně jsou na některá místa přijímáni nevhodní lidé a nelze je beztrestně propustit, protože vždy se najde důvod údajné diskriminační netolerance. Nikoho z hypertolerantních lidí ani nenapadne, že poloslepý negramot se nestane dispečerem letového provozu kvůli svým dispozicím, ale budou všem předkládat, že se tak stalo třeba kvůli jeho sexuální orientaci. Hypertolerantní lidé totiž za vším vidí právě tuhle svou logiku, kterou hledají všude okolo sebe. Tedy diskriminaci a absolutní netoleranci.

Hypertolerance a zbraně

Hypertolerance nenávidí zbraně, jako prostředky osobní ochrany. Protože ve správné společnosti, kterou chtějí tito lidé vybudovat, neexistuje zločin a násilí, všichni jsou na sebe hodní a milí a hypertolerantní, zbraní tedy netřeba. Zbraně jsou pak z tohoto pohledu koncentrované zlo a prostředek absolutní netolerance. Z pohledu hypertolerance jsou pak špatné i zbraně v rukou policie, která je dostává k dispozici, až když je pozdě.  A pro běžné občany je i normální nůž považován za nepřípustnou zbraň.  Podle hypertolerance se člověk nemá bránit a všechny incidenty má vyřešit všudy přítomná policie. (asi jako v Norsku)

Hypertolerance a pachatelé trestných činů

Tohle je velmi zajímavá otázka. Zdálo by se, že hypertolerantní lidé nenávidí zločin. Naprosto paradoxní ale je, že naopak chrání práva skutečných zločinců až do roztrhání těla. Zločinci mají díky pokročilé aplikaci hypertolerance mnohem větší práva než samotné oběti jejich trestných činů. Dostávají nižší tresty, než by bylo pochopitelné. Musíme je přece chudáky chápat a omlouvat. Mnohonásobnému vrahovi se nesmí zkřivit ani vlas, má zajištěno pohodlné vězení se všemi svými právy.

Hypertolerance a politická korektnost

V politickém a vlastně i běžném vyjadřování se hypertolerance vyznačuje snahou neříkat pravdu, aby se neublížilo a vše relativizovat, zjemňovat, aby se náhodou domněle nikdo neurazil. Proto je pak normální, že běžně používaný termín z pohledu hyperkorektnosti pejorativní, musí být nahrazen termínem jiným, dočasně akceptovatelným. Je komické, že jak jde čas, dostane nahrazený termín výraz a nádech toho původního a musí být v rámci hypertolerance a korektnosti opět nahrazen. Tohle je krásně vidět na posunu slova černoch (negro) > barevný (colored) > černý (black) > Afroameričan (Afro-American) > africký Američan (African American). Stejně tak cikán byl nahrazen Romem, tlustý prostorově výrazným, slepý nevidomým, důchodce seniorem a posléze člověkem obdařeným věkem, homosexuál jinak sexuálně orientovaným člověkem. Příkladů bychom našli nespočet.   

O co vlastně v hypertoleranci jde?

Je to utopická snaha vybudovat novou a lepší společnost, je to další z řady mylných pokusů, který si lidi záměrně idealizuje, pracuje s iluzorní entitou člověk, u které předpokládá nekonečnou různorodost a přitom vyžaduje neslučitelnou stejnost. Požaduje nekonečnou toleranci po ostatních, ale sama není schopná tolerovat nic. Proto začíná používat prostředky totalitních společností. Nucená autocenzura, omezení svobody slova, kontrola všeho a všech a lež, to jsou prostředky, které můžeme dnes a denně vidět v praxi při používání. Hypertolerance je další ze slepých uliček vývoje společnosti, je samozničující. Bourá zažitá pravidla a historií prověřené principy chování a nahrazuje je nedefinovatelnými pokusy o náhodné spojení principiálně nespojitelného.

Máme ještě šanci? 

Hypertolerance je veskrze netolerantní a nesnášenlivá, byť hlásá pravý opak a způsobila v západním světě rozpad hodnot. Hypertolerance začíná být čím dál častěji patrná v chování a reakcích lidí, u kterých bychom to jinak nečekali. Její snaha nastolit multikulturalizmus s představou bezbřehé všeho a všech tolerance je z podstaty lichá. Zvláště když se tolerance vyžaduje jen na části zúčastněných a druhé nesmyslně omlouvá. Jediná cesta je opustit tento lživý a potěmkinovský způsob existence a vrátit se k byť třeba k vývojově pozměněným, ale stále platným morálním hodnotám, například kdy pravda je pravdou a lež lží, a tolerance skutečnou tolerancí a nikdo se nebude snažit významy zaměnit a zpřevracet. Přestaneme-li si něco neustále hyperkorektně nalhávat a něco omlouvat, šance tu je. Ale každým dnem je menší a menší a bohužel nevidím vůli to udělat.