Po návratu z dovolené jsem pročítal starší zprávy a narazil na případ chlapce, kterému uvízla noha v eskalátoru. V jistém okamžiku jsem soucítil s otcem a plně chápal jeho snahu dosáhnout satisfakce, alespoň finanční…
idnes.cz
Ostatně přiznejme si to, kdo z nás by toužil po tom, abychom byli neustále ohrožováni lajdáctvím a šlendriánstvím nějakého bezejmenného údržbáře, který má vše na háku s tím, že o nic nejde a nějak to dopadne. Takových případů znám ze svého okolí spousty. Za všechny vzpomenu pokradená víka elektrických skříní pouličního osvětlení, které příslušné pracovníky nějak moc nezajímají. Skutečnost, že by do odkryté skříně mohlo sáhnout malé dítě jdoucí s nic netušícími rodiči z návštěvy mi nahání hrůzu.
Ovšem v tomto případě jde o trochu jinou písničku. Děti jsou děti a budou se tak chovat. Budou výskat, skotačit, prostě blbnout. Je to jejich přirozenost. Přirozené by ovšem také mělo být, aby rodič, či případně jiný dospělý, mající je na zodpovědnosti, zvážil všechna rizika včetně vhodného místa a patřičně zasáhl, tuší-li nějaké nebezpečí. A jedoucí stroj, což zajisté eskalátor je, si zasluhuje respekt dvojnásobný. Ne nadarmo jsou popsána pravidla, jak se na něm chovat. Opravdu to není samoúčelné. Já osobně si vždycky dávám dobrý pozor, abych oddělující hranici překročil, stál dostatečně daleko od kraje a vedl jsem k tomu vždy i své děti. Prostě na blbnutí jsou jiné místa a jiné časy.
A tady je kámen úrazu. K tomu, aby děti poslechly musíte mít patřičnou autoritu. Tu nezískáte tím, že budete o všem donekonečna diskutovat. Ono to ani moc nejde. Ano, můžete za jistých okolností dětem vysvětlovat, proč po nich žádáte zdánlivě nesmyslnou věc, jako třeba neskákat na dřevěné lávce nad vodou, nevrtat se šroubovákem v zásuvce nebo nevbíhat bez rozmyslu do silnice, ale všechno se musí dít až potom, co poslechnou a nebezpečí je zažehnáno. Bez autority na vás udělají tak maximálně dlouhý nos a katastrofa je na spadnutí.
Neznám toho pána a ani inkriminovanou rodinu. Soudit mohu pouze podle záběrů z bezpečnostní kamery, které byly zveřejněny. A abych pravdu řekl, nějak jsem nezaznamenal snahu rodiče své ratolesti nějak usměrnit. Víceméně ho nezajímaly. V rámci dnešního trendu „nezasahování do dětské osobnosti“ je prostě nechal být, ať se vyblbnou. A sklidil trpké plody své benevolence. Začal se o věc zajímat, až se okolím rozléhal zoufalý křik.
Dnešní všemožní ochránci práv čehokoliv mají ve svém programu i absolutní vymýcení násilí a v to počítají i tělesné tresty. Tento případ je ukázkovým příkladem, kam také tyto snahy vedou. V tomto konkrétním případě by jedna facka nezvedenci v pravý čas zabránila celoživotnímu postižení. Zcela evidentně by byla v jeho prospěch, protože co je horší trauma, par facek nebo poškozená noha bez prstů? Ostatně ono většinou těch facek není potřeba moc, dítě si jen musí být vědomo, že hrozba je reálná a splnitelná. A pak by stačil jen rázný hlas rodiče. Jenže to by muselo toho rodiče zajímat, co se děje.
Je mi líto, že se to stalo, každé nevratné poškození je trauma na celý život především pro toho, komu se stane. Ale připadá mi hanebné, že rodič chce požadovat nějakou náhradu po provozovateli schodů, přestože on ani jeho děti nerespektovali základní pravidla chování u tohoto zařízení. Ony dělaly skopičiny a on se o ně nezajímal. A tady musíme vidět primární příčinu celého neštěstí. Sem a právě sem, tedy ke katastrofě vedou snahy nezasahovat do výchovy a nechat „růst osobnosti“, které pak nerespektují elementární pravidla. Tentokrát sklidili trpké ovoce aktéři, příště to může být kdokoliv z nás. Opravdu to tak chceme?
