V téhle předvolební době není moc času na duchovno. Všichni na sebe křičí a jeden druhého se snaží přesvědčit o své pravdě. A za ten den toho máte už tak akorát dost. A pak najednou... najednou se stane věc, která vás přinutí zastavit se a zapřemýšlet. O sobě, o světě a o smyslu, proč se některé věci dějí tak či onak.
Jsem pragmatický člověk, přírodovědec, který se všechny události kolem sebe snaží vysvětlit racionálním způsobem. Tedy, vždy se snažím nalézt takové logické vysvětlení, které jednoduše, nepotřebuje nadpřirozené jevy. Přesto se mi již několikrát stalo něco, co zavání nějakou formou záhady. Byť nejsem přesvědčen o existenci ESP (mimosmyslové vnímání), ani si netroufám to jednoznačně odmítnout. Mám k tomu totiž pádné důvody.
Nebudu tu vypočítávat všechny události mého života, které nejsou dost dobře vysvětlitelné konvenční vědou. Jistě, minulý týden mi volala manželka právě v okamžiku, kdy jsem si na ni vzpomněl a právě vytáčel její číslo a přestože si nijak často nevoláme a pravděpodobnost načasování na vteřiny byla obdivuhodně nízká, lze to přeci jen přisoudit náhodě. Za zmínku ale stojí asi zhruba 15 minut z mého života, přibližně před třiceti lety, kdy jsem z ničeho nic dokázal přesně předpovědět, co se stane v příští minutě. Kdo vejde do místnosti, kdo co řekne a že dojde k telefonátu a bude volat teta z druhého konce republiky. K deja vu vysvětlovanému jako přerušování krátkodobé paměti to mělo daleko, protože jsem to dokázal předpovídat na minuty dopředu a dokonce to zapsat. Pak, v určitém okamžiku jsem měl vstát a odejít z místnosti, ale já jsem se tomu vzepřel. Prostě jsem to neudělal. V tu chvíli pocit nazírání do budoucnosti zmizel a od té doby jsem již nic podobného nezaznamenal. Až dnes.
Z nějakého důvodu jsem stál na chodníku a čekal na známého, který měl dorazit, leč opozdil se. Stál jsem tam a bylo mi zima, protože venku bylo chladno a já nepočítal, že budu čekat tak dlouho. Z nedostatku jiné činnosti jsem si prohlížel obrubník, lampu, keř, koukal na nějakého brouka v trávě, když mi najednou projela hlavou myšlenka kategorického imperativu, který sice nebyl slovní, ale naprosto jasně říkal „Běž pryč!!!“. Nijak jsem o tom nepřemýšlel, a protože jsem stejně tak dobře mohl čekat o 5 metrů dál, těch pár kroků jsem udělal. V klidu, bez nějakého přemýšlení. Prostě jsem poodešel kousek dál, kde ten neodbytný pocit zmizel. Netrvalo ani dvě minuty a místem, kde jsem původně stál, najednou zcela iracionálně projelo auto, jehož řidička náhle těsně předtím ztratila kontrolu a nevím proč, ztrhla řízení přes chodník do trávy právě v to místo. Mohla to klidně udělat tam, kam jsem se přesunul, ale to neudělala. Zastavila se na trávě, zařadila zpátečku, vycouvala a jela dál, jako by nic.
Stál jsem tam jako opařený. Kdybych zůstal stát na tom původním místě, minimálně bych to odnesl dlouhým pobytem v nemocnici. A ještě víc mne zarazilo, když jsem si uvědomil, co bylo příčinou, že jsem těch 5 metrů poodešel. Asi mi už nikdy v životě nikdo nevymluví, že existují strážní andělé. Tímto toho svého zdravím a děkuji mu.
